32 – Brdy – Bahnotripy

30. duben – 3. květen 2026

Podzimní vandr jsme nestihli a tak zavčasu bookujeme jarní termín. Tentokrát zase trochu později, než obvykle, ale vůbec to nevadilo. Jednak to padlo na prodloužený víkend a druhak jsme měli kliku na parádní počasí. No a protože je prodloužený víkend, říká si to o cestu někam dál. Nápady byly různé, ale už jsem měl delší dobu schované Brdy, kde je spousta trampských kempů a výšlap je to parádní.

Abychom ušetřili čas, rozhodli jsme se vyrazit autem. Neřídil jsem ani já, ani Bahno. Na relativně poslední chvíli se k nám přidal Qečko a tak vzal svůj povoz a my jsme se pohodlně vezli. Vyrážíme odpoledne z Rousínova, v Brně nabírame Bahno a pak hurá směr zacpaná D1 na Prahu a dál. O půl osmé parkujeme v Jincích u hospody, kterou samozřejmě nemůžeme jen tak minout. Chvilku posedíme a pak už nahazujeme bágle a hurá na flek. Čeká nás jenom 5 kiláků, zato ovšem pořád do kopce. První flek hledáme uprostřed ničeho a hurá, nacházíme parádní místo. Probíhá klasika: otevřít škopek, převléct, zadělat na oheň a pak už jenom pohodička uprostřed ničeho. Kolem desáté leháme a noc je tak akorát.

Ráno nás budí klasicky otravná příroda. Dělá se hezky hned zkraje a nálada je víc než pozitivní. Na dřívkáči vaříme kafe a po úklidu fleku jdeme cestou necestou na první významný bod v krajině – brdskou velkou zeď. K té se chvilku škrábeme, protože je na hřebenu. Moc informací k ní není, je to kamenná rozvalina, která se táhne několik stovek metrů po hřebenu a její účel dodnes nikdo s jistotou neodhalil. Bahno neplánovaně odloví kešku a pokračujeme krásnou pěšinkou dál.

Pokračujeme po nejvyšší části naší trasy hřebenovkou kolem 620mnm přes Malý vrch a Kuchyňku. Po nějaké době sestupujeme ke čtyřmezí. Zde se potkávají katastry čtyř dědin. Bod je vyznačený cca dvoumetrovou kovovou obručí zapuštěnou do země. V jednom místě jsou miniaturní schůdky a chvilku přemýšlíme, k čemu jsou. Rytina ježka se šipkou nakonec prozrazuje, že se jedná o nouzový únik pro drobnou zvěř. Přichází chuť na pivko a zapínáme kouzlo „přej si a splní se ti“.

Přicházíme na rozhlednu Studený vrch a hurá. Je obklopený partičkou trampů, kteří tu evidentně spali. Oheň jede a uvnitř je občerstvení, přesně podle našeho gusta. Shazujeme bágly, sušíme trika a dopřáváme si místní pivko. Protože je cca kolem jedenácté, rozhodujeme se rovnou poobědvat. V mezičase jdu za partičkou, abych vyzjistil, jak se jmenuje kemp, na kterém jsme nocovali. Po chvilce přemýšlení borci docházejí k závěru, že se jmenuje Budhill. Značím si jej do mapy a po pár prohozených větách se vracím ke svým. Po dlabanci nakonec lezeme na rozhlednu na kochačku po krajině.

Pokračujeme dál a tady se blížíme k oblasti s kempy, takže se pohybujeme po neznačených polních cestách a někdy ani po nich ne. První kemp nenacházíme, protože je zrušený. Dáváme krátkou pauzu a nabíráme přibližný azimut lesem na další. Ten nacházíme a protože je neobsazený, sedáme a děláme delší pauzu. Šlapání mimo cesty je přece jen trošku náročnější. Přichází starší vandrák a dáváme milou řeč. Kemp se jmenuje Rezavá kudla, která je na dřevěné placce dokonce na jednom stromu ve výšce asi sedmi metrů vystavená, jako znak. Po chvilce se loučíme a pokračujeme k dalšímu. Když jsme cca 50 metrů od něj, ozývá se „Ahój, máme tady psa!“. Děkujeme už dopředu za upozornění a přisedáme k pětičlenné rodince s malým klučíkem. Chvilku splkneme, vyměníme si hlt kořalky, pokocháme se místem, popřejeme si hezký den a pokračujeme dál.

Napojujeme se zpátky na značené stezky a cca po dvou kilemtrech opět uhýbáme do lesa. Je odpoledne a tak se blížíme k místu, kde plánujeme zakempit na noc. Volíme tu horší cestu, takže občas kličkujeme hustým nízkým smrkovým porostem a postupujem jako v bludišti. Dva kroky tam, tři kroky zpátky. Kemp nakonec ale přece jenom nacházíme. Třikrát hurá. Místo je to parádní, taková bouda s ohništěm uvnitř a otevřenou střechou. Tři palandy akorát pro nás a tak padá rozhodnutí, že ačkoliv je teprve pět hodin, nadobro tu zůstaneme.

Přichází tradiční příprava ohně, příprava jídla a zasloužený škopek v plechu. V mezičase posílám fotku Vlasťákovi, se kterým jsem tu byl 4 roky zpět. Ten zanedlouho reaguje s tím, ať mu pošlu špendlík (protože má paměť zlaté rybky) a já se na nic neptám, jenom prosím, ať vezme další plechy. Únava se na všech projevuje, takže borci ulehají kolem půl desáté. Já potichu vyčkávám a kolem desáté se z hlubin lesa vynořuje Vlasťák. Suneme se o kus dál, opíráme se o strom, otvíráme pivko a vedeme moudrý dialog do pozdních nočních hodin. Kolem druhé se loučíme a uleháme každý po svém.

Ráno je opět jak vymalované a vstáváme celkem slušně odpočatí. Po rychlé snídani vyrážíme dolů po potůčku obhlédnout zbývající fleky. Na prvním potkáváme pár, který na Naději přišel po nás a tudíž měl smůlu. Nicméně všechna ty místa jsou krásná a mají kouzlo, takže zas tak o moc nepřišli. Pokračujeme dál směrem dolů, zastavujeme se na dalším, už méně udržovaném a po chvilce jsme na silnici. Tu jen překročíme a podél potoka nás čekají další krásná místa. Na každém se na chvilku zastavíme a pokocháme. Po nějaké době se napojujeme zpět na silnici a opět ji křížíme, tentokrát směrem nahoru. Blíží se poledne a tak plánujeme na krásným velkým osadním fleku udělat oběd.

Ten po chvíli nacházíme, vypadá jak starověká osada, obehnaný plotem z klacků, s krásným posezením a dvěma zamčenými boudami. Rozděláváme oběd, poslední pivko a vegetíme. V průběhu se dělíme o naše plány na důchod (ani nevím, jak to vzniklo) a děláme krátkodobý plán na téma pivovar v Kytíně. Po cca hodince na místě jde s námi Vlasťák ještě kousek, ale pak se odděluje, protože má auto ve Voznici (ích?). Nakonec se za námi ale ještě podívá do Kytína. Tam jsme první, protože on to bere přes domovinu.

V Kytíně potkávám parádní prsatou zrzku, se kterou si musím udělat fotku a pak už kempíme na zahrádce pivovaru. Je dost teplo, takže místní čepované přijde jednoznačně vhod. Usedáme a opět sušíme trička. Vlasťák se zanedlouho připojuje a opět u pivka moudře hovoříme. Je příjemné odpoledne a do dnešního cíle nám zbývá cca 7 kilometrů. Neradi se zvedáme, loučíme se s Vlasťákem a jdeme/jedeme si každý po svém. Následujících pár kiláků je po asfaltu a ten přitahuje cyklisty, takže jakmile to jde, uhýbáme na lesní cesty, které nás dovedou tam, kam potřebujeme. Dnešní předposlední zastáva bude na Skalce nad Mníškem pod Brdy. Tam ještě na pohodu stíháme otevřený stánek, takže dáme zavděk klobáse a pivku.

Zdržíme se cca půl hodinky a poté se kousek vracíme, abychom uhli opět do lesa k potůčku, kolem kterého určitě budou další kempy. První nacházíme, je krásný, ale obsazený mladou dvojicí, která tam má postavený stan. Taková zbytečnost. Nevadí, sestupujeme dál a zanedlouho objevujeme další, který je ale celkem svažitý. Q podniká průzkum ještě níže a objevuje parádní u soutoku více potůčků. Tohle je náš dnešní cíl. Oheň hoří během chvilky a my večeříme a vegetíme. V pokročilou dobu postupně odpadáváme a já nechávám pytlík s pár tyčinkami a příborem u ohniště.

Ráno nacházím kousek od ohniště roztahané a rozkousané odpadky. Bohužel můj pytlík s jídlem a příborem nenacházíme ani v širším okolí. „Vzala si ho džungle“. To mě trochu mrzí, protože nedávno jsem na cvičení přišel o jiný, nerezový příbor. Tolik k tomu, jak obvykle věci neztrácím. Ranní kafe spravuje náladu a potom už nabíráme kurz směr severovýchod. Po sedmi kilometrech přicházíme na rozhlednu Červená hlína nad Černolicemi. Moderní kovová nakloněná konstrukce. Q konečně vytahuje dalekohled, který s sebou celou dobu táhne (a o kterém jsme teda věděli aj my). Výhled je parádní v okruhu 360°. Po kochačce se balíme a mažeme posledních pár kiláků dolů na nádraží v Dobřichovicích.

Přicházíme vilovou čtvrtí, plnou nádherných baráků na nádraží. Máme podle idosu čas půl hodiny, v Berouně potom přestup také půl hoďky. Sotva se vyvalíme, jede vlak naším směrem. Narychlo se tedy pakujeme a dobíháme na perón. Mladá průvodčí na nás čeká a po cestě po nás ani nechce lístky! Kocháme se cestou nádherným berounským údolím a při vystupování jí děkujeme. V Berouně řekneme jenom „Beroun“ a dáváme zavděk stánku před nádražím. Paní se podle našeho přízvuku hned ptá, skama jsme, tak jí to hlásíme a z ní padá, že je ze Znojma. Prohazujeme pár slov, necháme si načepovat výborné místní pivko v parádních sklenicích a poté už mizíme na perón chytit vlak do Jinců.

Jedeme půl hodiny a auto nacházíme tam, kde jsme ho zanechali ve stejném stavu. Shazujeme krámy, přezouváme boty a po posilnění sedáme do auta a hurá domů. Cesta je únavná a dlouhá, ale nakonec jsme po třech hodinách doma. V Brně se loučíme s Bahnem a jsme spokojení, jak nám vyšlo počasí. Tenhle vandr se opět náramně vydařil. Počasí jak z katalogu a místa jak vymalovaná z trampských kronik.