08 – Hattrick 2./4

9.-11. září 2022

První zářijový víkend jsem vyrazil na tradiční již druhý vandr s Vlasťákem. Šli jsme po kempech v Brdech a záměrně jsem ho nelogoval sem. Už v sobotu jsem si ale uvědomil, že vlastně ten další víkend mám volnou sobotu a že když to teda klapne (rozumněj, dostanu doma propustku), budu si moct vyrazit na rychlovku někam do okolí. Tak se v týdnu domlouvám s Qčkem, že teda půjdeme nějaký okruh na bar a zpátky. Q to nakonec v sobotu vzdává, takže je z toho pěkný sólíčko.

Je pěkně, spousta času a rozhoduju se, že půjdu na bar pěšky už z Rouseca. Ve dvě hodiny odpoledne vyrážím ku žlebu a po kilometru už jsem v kukuřičném poli, podél Habrovanského potoka. Šlape se krásně a za půlhodinku už jsem na Skalce kousek od Habrovan. Na té, kde jsme s Hudromotorem podnikli vůbec první chrupec. V rychlosti fotím a procházím celé místo. Moc se nezdržuju a pokračuju po polní cestě kolem Vážan do lesa. Ještě než se do něj zanořím, fotím hlavu pudla (mrak) a pak už stoupám vstříc dobrodružství.

Mám v plánu se vydat po neznačené cestě, která se v mapě jmenuje Vandrovnice. Už jsem se na ni chystal dlouho, tak to klapne. Chyba lávky. Začíná poprchávat, tak poprvé vytahuju nepromok a pláštěnku na batoh. Kolem sebe slyším hřmění a přemýšlím, jestli si lehnout do mokrého lesa, nebo prostě doufat, že to do mě nepráskne. Nasazuju ostrý krok, protože za dva kilometry je přístřešek na Kalečníku, na kterém hodlám přečkat chystaných 7,5mm.

Docházím přesně na čas a… nic se neděje. Dávám tedy pláštěnky dolů, suším triko a z báglu vytahuju Báru od Křiklouna. Naposledy aktualizuju předpověď, loučím se telefonicky s nejbližšími, protože na signále budu opět až zítra na tomto místě. Popíjím Báru a za 15 minut už vyrážím vzhůru dolů na bar, který už je jen 1,8 kiláku. Pohodovou chůzí jsem tam za 20 minutek. Už přemýšlím, jestli po té spršce bude někde něco suchého na oheň, bez něj to totiž rozhodně nepůjde.

Na baru je víceméně vše při starém. Po krátkém odpočinku jdu nalézt nějakou soušku, která už tam samozřejmě ležela. Za pár minutek už ji porcuju kapesním Fiskarsem a ohýnek chystám tak, aby na jistotu blafl a hezky zahořel. Zapalovat jej budu až při setmění. V mezičase věším hamaku se stříškou, otvírám lahváče a užívám si naprostého klidu, který tu vládne. Když už začíná být opravdu šero a v břiše trošku smutno, zapaluju oheň, na kterém peču chleba a salám. Hoří bezvadně a vydržím do něj čučet do půl jedenácté. Pak už to balím a jdu spát.

Ráno je šedivý, ale cigáro šmak neztratilo. Kolem osmé vylézám z brlohu, spalo se, jak jinak, skvěle. Ranní rozcvička v podobě chystání dřeva je velice rychlá a za pár minutek už praská a já si chystám kávičku. Tradičně se samozřejmě rozsedím, protože oheň znamená „seď a přikládej“. Po kávě provádím úklid fleku a po desáté vyrážím dál. Na Kalečníku se moc nezdržuju a jdu rovnou směr Žalmanův kámen. Tam chvilku posedím a dorazím zbytek chleba a salámu.

Po modré se vydávám směr Vildenberk – pozůstatky hradu, podle kterého je pojmenovaný náš Šumický pivovar. Překvapuje mě nejen jeho rozhlehlost, ale i fakt, že jsou tam k dispozici tři ohniště. Fotím a značím si na příští výšlapy. Odtud pokračuju kolem Vildenberské louky, která má další ohniště a klidně by mohla sloužit jako tábořiště. Pokračuju kolem Kopanin, obrovské luční plochy a šlapu parádní pohodlnou lesní cestou.

Blížím se k dalšímu místu, které jsem chtěl už dlouho navštívit, a to ke žluté trase nad Šumicema. Celý svah, nad kterým vede, je totiž vidět široko daleko a výhled z něj tudíž musí být parádní. Nemýlím se. Po pár desítkách metrů se mi otevírá jižní pohled na široké okolí od Holubic, přes Křenovice, Velešovice až po Rousínov a Habrovany. V dálce se ve vzdálenosti 42 kilometrů tyčí Pálavské vrchy. Jako bonus k mojí libosti tam před pár lety vznikl vinný lesní bar s nádhernou vyhlídkou.

Volání vyslechnu, zasednu a kochám se s Plzní v ruce. Po chvilce přichází větší deštík, který ale přečkám v pláštěnce pod stromem. Po pár minutách je po všem a opět se sluním a rozhlížím do krajiny. Fotím jednotlivé přeháňky, jak se nesou nad krajinou a je mi fakt dobře. Vůbec se mi nechce dál, čeká mě už jen 4,5 kilometrů víceméně rutinní trasy přes Vítovice domů. Ve Vážanech to ještě beru přes cyklostezku a velím na sraz s rodinou na Stadecu. Tam jsem kolem čtvrt na tři a tracker mi říká, že mám za sebou krásných 26 kiláků.

No a proč ten divný název vandru? Inu, pakliže všechno klapne, jak má, tak všechny zářijové víkendy budu venku. Což by byl hattrick, který bych dal poprvé v životě. Tento je tedy druhým, ze čtyř.