26.-28. březen 2021
Tak už je to rok od počátku všech těch našich epidemiologických útrap. Tvrdý třítýdenní lockdown skončil a už jsme se s Bahňákem těšili na 22. bahnotrip, který jsme si naplánovali během ledna. Bohužel to neklaplo, protože okresy pro rekreaci ještě furt opustit nesmíme, takže jej odkládáme na příznivější dobu. Jenomže já už od zimy nervózně přešlapuju napříč celým bytem a opravdu se nemůžu dočkat, až vyrazím ven. Takže narychlo vymýšlím trasu v rámci okresu a celý týden před vandrem reviduju výbavu, ladím drobnosti a vychytávky a sleduju předpověď počasí.
Tenhle vandr plánuju vyzkoušet pár novinek. Nechal jsem si vyrobit futrál na můj nový Victorinox, přemýšlím jak nejlépe nosit pohotovstní kapsu, rozšiřuju uložný prostor pod batoh, dělám drobné opravy a postupně ladím další detaily. Pouzdro na nůž mi vyrobil chlapík, na kterého jsem dostal doporučení a vydařil se parádně. Přislíbil jsem udělat nějakou pěknou fotku v přírodě. Na nošení kapsy na opasku mi přidal dvě očka na opasek na cvaknutí. Zároveň řeším, že velikost teplého spacáku omezuje kapacity v batohu, takže ze staré karimatky vyrábím tubus, u Jurka objednávám tkaninu a místní švadlena mi briskně vyrábí obal. Krásně sedne pod batoh a pojme hamaku, karimatku, polštář i stříšku nad hamaku. Zároveň jsem také pořídil malou sekyrku, které se ještě v den vyzvednutí rozpadá obal, takže jej zašívám pořádně.
Ještě jsem vyřešil jednu důležitou věc, která mě v minulosti dost omezovala – moje kolena. Pořídil jsem neoprenové ortézy a celou trasu je měl na sobě. Jednoznačně se to vyplatilo, protože kolena držela celý víkend a ani náznak potíží. Je to oficiální: mám starý nohy. Ale ještě se to dá!
V pátek mě tedy Lůca vyhazuje v Olšanech na horní návsi, ja nahazuju bágl a vyrážím po modré směr Nemojany. Úplně na konci dědiny se u chaty zdravím s Bolkem a pak už definitivně zalézám do lesa. Počasí je tak akorát a já jsem plný sil a odhodlaný si to užít. Jako první zastávku plánuju objevit Manzurskou skálu. Z fotek v Mapách to vypadá jako zajímavé místo, takže je třeba jej konečně prozkoumat. Z modré tudíž uhýbám těsně pod kótou 393 k Lichtenštejnskému památníku. Kousek za ním pokračuju dál do lesa a pak se naslepo, jenom podle mapy, pouštím dolů. Po 200 metrech nacházím krásnou roklinu s částečně zamrzlým jezírkem a naprosto parádním flekem. Dělám pár fotek a pokračuju údolíčkem potoka Luštínek zpět k modré do Nemojan.
Samotné údolí potoka je vskutku kouzelné. Potok meandruje, postupně se objevují krásná místa a chvilkama mi to dokonce připomíná údolí Oslavky, byť zmenšené. Jsem naprosto unesený z toho malebného kousku krajiny, který je tak krásně skrytý a přece tak dostupný. Jedinou skvrnkou na tom je fakt, že po celém údolíčku jsou viditelné stopy po terénních motorkách, které se místy ztrací přímo v korytě potoka. Holt lidská arogance a debilita je věčná.
V nemojanech musím absolvovat část trasy přes dědinu, ale hned jak to jde, uhýbám na naučnou stezku a beru to přes část chatové oblasti nahoře a přícházím k Panelce. Tam padá nějaké to pivko a studená večere. Po pokecu s místníma to balím na krásné dřevěné „útulně“ a usínám spánkem spravedlivých.
Ráno mě budí parta místních brigádníků, kteří přiváží minibagřík. Slunko už vykukuje, takže balím věci a bez otálení vyrážím do Račic. Hned za Lulčí zastavuju na krásném místě s odhalenou skálou a dvoupatrovou plošinou. Ranní káva jednoznačně musí proběhnout tady! Dokonce bylo nachystáno v ohništi. Zapaluju pár klacíků a ohřívám vodu. V mezičase se kochám. Místečko je to opravdu útulné a na to, že je v podstatě u červené trasy i překvapivě čisté. Kafe si vylepšuju kapkou slivovice. Dvojitou. Po chvilce už balím a vyrážím dál.
Procházím údolíčkem k pístovickému rybníku. Tam marně vyhlížím, jestli jedna, nebo druhá občerstvovna funguje. Zachraňuje mě vietnamksá večerka v dědině. Kupuju nudle a dva plecháčky a pokračuju k pístovickému lesnímu baru. Dle očekávání je víceméně prázdný. Je krásně, takže otvírám pivko, vytahuju slaninu, sýr a chleba a pouštím se do snídaně. Kochám se výhledem na Račický zámek a po druhém kousku a ohledání mapy se zvedám. Čeká mě cirka 15 kilometrů a mám spoustu času. Jen odpoledne má krátce sprchnout.
Račice si krátím přes pole cyklostezkou, protože dědinou nutně jít nepotřebuju. Za chvilku už se napojuju na červenou do Rakoveckého údolí. Ve studánce Pod Černovem doplňuju zásobu vody a sleduju v dálce, jak se zaplnilo místo, kde všichni na jaře odstavují auta, aby se mohli vydat do bledulového údolí. Všichni to berou po asfaltce od parkoviště a tak mám na turistické stezce zdánlivý klid a krytí. Po chvilce slyším dětský křik. Je mi celkem povědomý. Po náhodě se potkávám s holkama, Lucou a celou partou ženských s dětma z Rousínova. Rychlý bozk, vyměňujeme pár slov a pokračujeme každý svým směrem.
Na Malém Rakovci uhýbám na žlutou směr Říčky. Od této chvíle už moje kroky budou směřovat jenom jižně zpátky k domovu. Přicházím k přístřešku Říčky přesně v momentu, kdy se zvedá větřík a nese s sebou pár kapek. Stoupání bylo trochu únavné, tak beru za povděk, že to klaplo přesně. Sundávám košili a tričko, abych je vysušil a dávám sváču. Po slabé půlhodince se to uklidňuje a mě už leze na nervy řvoucí dítě na trampolíně na přilehlém pozemku. Balím se a razím dál. Čekají mě poslední 4 kiláky do místa dnešního chrupce.
Cesta na rozcestí Malá Říčka je dost bahnitá a rozježděná od lesáků. Místy už si musím dokonce vybírat, do jakého bláta šlápnu radši, jestli do toho tuhého, které mi ulpí na botech, nebo do toho řídkého, které hrozí tím, že bude opravdu hluboké. Tomu se říká z bláta do h*ven. Konečně přicházím na rozcestí a nezbývá, než si ty boty alespoň na hrubo očistit. Po chvilce už šlapu pohodlnější cestou a přicházím na základnu.
Na lesním baru jsou tři skupinky výletníků. Každý se občerstvuje. Jeden se mě ptá klasicky, odkud a kam jdu, jak se spalo a tak. Po chvilce si všímáme, že tu zůstal kýbl s nářadím. Vím, že Jarek dnes na baru byl, takže je jasné, že to je jeho. Úkoluju borca, se kterým se bavím, aby na signálu nahlásil stav piva a že tu má vercajk. Ten já beru a schovávám u sauny pro případ, že se v neděli nepotkáme. Pomale se přesunuju k hlavnímu ohništi a chystám dřevo. Jarek mi nechal doutnat ohniště s kládama, takže jsem to měl tentokráte jednoduché.
Testuju novou sekerku, která se ukazuje jako velice ostrá a zároveň z velice měkkého materiálu. Po chvilce sekání do klacku se ohýbá a druhý den dokonce láme ostří. Uvidím, jestli ji vrátím, nebo ji dám někomu na přebroušení a zakalení. Oheň krásně praská a já v mezičase vytahuju hamaku, stavím nad ní stříšku a chystám se na pohodový večer. Na ohništi ohrívám guláš, vylepšený čersvtou cibulí a česnekem a špetkou chilli. Zakusuju chlebem a chutná náramně.
Pomale se stmívá a měsíc v úplňku svítí jako žárovka. Nacházím si klacek, který nejříve zařezávám pilkou, nahrubo osekávám sekyrkou a následně se u ohně bavím vyřezáváním lžičky. Viděl jsem na internetu, že to prej dneska dělá každej „buškrafťák“, tak jsem si to musel zkusit také. Zabavilo mě to opravdu na dlouho. Kolem desáté lehám a usínám naprosto spokojený.
Nedělní ráno mě vytáhlo relativně brzo. Ale cítil jsem se vyspaný, tak proč ne, holt čerstvý vzduch. Zahřál jsem se přípravou dřeva a za chvilku už praskal oheň. Životabudič v podobě čínských nudlí a velkou porcí česneku mě postavil na nohy. Slunko líně stoupalo nad kopce a mě se nikam nechtělo. Přikládám, vařím si kafe s vylepšením a užívám pohodu. Kolem devíté přijíždí Jarek. Pomáhám mu doplnit zásoby a předávám kýbl s vercajkem. Prohodíme pár slov a chvilku po jeho odjezdu vyrážím i já. Kapsu tentokrát zavěšuju na očka popruhů batohu tak, že ji mám na hrudi a je to zároveň i jako protiváha to nejlepší řešení, jak ji nosit.
Na Kalečníku je mrak lidu, takže zastavuju jenom krátce na hlt portského a u focení rozcestníku padá rozhodnutí, že se vlastně cítím skvěle a tudíž místo 4 kiláků do Olšan, kde by mě Lůca vyzvedla, dojdu do Rousecu přes Vítovice po svých. Pokračuju tedy po červené. Kousek za rozcestníkem Vítovické údolí mě okouzlí neznačená odbočka do lesa. Rychlá kontrola mapy potvrzuje, že tudy do Vítovic dojdu možná hezčí cestou. Nemýlím se a už po 100 metrech jsem za to rozhodnutí rád. Krásná cesta traverzem kolem zářezu do údolí mě po chvilce dovede na parádní lesnatý kopec. Kouzelné místo, které by bylo škoda minout. Klesám dolů a otevírá se mi výhled na Rousínov a široké okolí.
Ve Vítovicích už se zastavuju jenom na cvaknutí rozcestníku a polní cestou mířím do Rousínova. Domů přicházím krásně unavený a nabitý zároveň. Tenhle, původně znouze, vandr se ukázal jako naprosto luxusní alternativa, plná krásných míst. Rozhodně jej budeme muset zopáknout někdy s někým.
Trasa:
Po modré z Olšan a pak neznačenou na Manzurskou skálu. Údolím zpátky na modrou do Lulče.
Naučnou stezkou na Panelku
Po červené do Pístovic, lesního baru a přes Račice do Rakoveckho údolí
Po žluté z Malého Rakovce přes Říčky na Malou Říčku Po červené na Lesní bar u Jarka, druhý den na Kalečník a Vítovické údolí. Po neznačené paralelně s červenou Po červené přes Vítovice do Rousínova
