17 – Vysočina a oheň

13.-15. říjen 2017

Tenhle vandr byl tento rok již třetí plnohodnotnej, takže jsme si zvedli meziroční průměr nad 2 vandry za rok. Podařilo se nám na něm domluvit celkem bleskurychle (dva emaily, jedna návštěva a bylo vymalováno) a všechno, co mělo vyjít, prostě vyšlo. Vyrazili jsme dřív než obvykle, počasí nám předvedlo Terezínské léto jak vyšité, dokonce ani žádná rýmička nevyhrožovala, že nám překazí plány. Takže se v pátek scházíme na Zvoncu a sedáme autobus směr Nedvědice a Bystřice nad Pernštejnem.

Příjezd kolem páté, ještě stále za světla slibuje pohodovej páteček. Pamach nakupuje v přilehlém obchodě, Bahno ho častuje poznámkama o tom, že je brzda, načež zjišťuje, že podstatnou část jídla nechal doma. Takže střídá Pamacha a píská nám v uších jak kdyby od brzd.

Po krátkým posilnění vyrážíme po otravné frekventované silnic, naštěstí jen pár stovek metrů, než definitivně nastupujem na modrou a ztrácíme se v lese. Terén nám hned ze začátku dává jasně najevo, že tohle nebude žádná školka. Po pár kilometrech, když už se začíná stmívat, potkáváme místňáka a po pár prohozených slovech dáváme na jeho rady a stříháme to na Aueršperk přes krásnou louku. U drátů jsme ve třetině a za chvíli už skoro za tmy zaplouváme do lesa a dobýváme místo pátečního odpočinku. Původní idea sice byla nocovat až na Zubštejně, to se ale po prostudování mapy – s ohledem na četná převýšení a nedostatek světla – ukázalo jako utopie.

Tradiční těstoviny v ešusu na ohni nám plní žaludky, zapíjíme to portským a klasické debaty o raketovém inženýrství a padesáti odstínech zeleni střídá ticho a posléze i pět světlonošů směrem od Bystřice. Po dvaceti minutách hádání, zda to jsou poslové s dalším pivem, holky s kočkou, nebo ochranáři, se ukazují čtyři skautíci a jeden vedoucí. Náš flek se jim nezamlouvá, takže kempují kousek od nás. Podle zvuků rozbalují polní kuchyň a klempířskou dílnu. My mezitím spokojeně uleháme a těsně před usnutím sledujeme hvězdy prosvítající skrze listnáče.

Ráno, po vydatném spánku, sbíráme cajky a pomale vyrážíme na Zubštejn, kde plánujem udělat snídaňoobědovou polívku na ohni. Cestou nám přechází zrak z nádherně vybarvené říjnové přírody. Všude, kam se rozhlížíme, planou červenooranžové požáry lesa a Pamach se přemáhá nefotit víc, než je nutno k zachycení okamžiku. Slunku se sice úplně nechce a dost se přemáhá, ale zima nás netrápí a po krátké zastávce v Pivonicích (kde teda pivo a nic opravdu platí) se škrábeme na Zubštejn. Po výstupu je nám jasné, že bychom to v pátek prostě nedali.

Na plácku rozděláváme oheň, ten dělá drahoty, tak pro jistotu ohřívám vodu na vařiči. Mezitím nás přišel přivítat Fred, místní osadník a člen spolku obnovy Zubštejna. Dáváme řeč, loudím na něm za úplatu pivo a po prohlídce parádního srubu ještě přidává zvadlo na oheň na příští víkend. Vykládám Bahňákovi o tom, jak zhruba takovej oheň probíhá, jaké jsou tradice a celkově se mu to zamlouvá s tím, že by to někdy absolvoval. Cpeme se vydatnou polívkou, prolízáme zříceninu a kolem poledne vyrážíme směr Vír.

Po pár desítkách metrů si vzpomínám na známé, kteří ve Víru bydlí, a když už tam chceme dělat plnohodnotné jídlo, navrhuju jim zavolat a zastavit se za nimi s tím, že tam alespoň doplníme i vodu a pokecáme. Starosta hlásí, že nejsou doma, že máme dorazit do Štěpánova na kemp T.O. Zmijáci, kde mají večer oheň u příležitosti 4. Zubřího pochodu po štolách. Nadhazuju Bahňákovi a ten o tom přemýšlí. Příležitost zažít oheň se objevuje dřív než jsme čekali. Já přitakávám, že bych tam moc rád, a s ohledem na to, že si můžem dělat co chcem (a výhledem na stoupání 310m z Víru na Karasín po obědě) nakonec kývne i on, že tedy změníme plán. To jsme taky takhle radikálně nikdy neudělali.

Ve Víru tedy relax u pivka na břehu Svratky a za cca hodinu nás už Milda vyzvedává u silnice a veze na flek Zmijáků. Přijíždíme na krásný místo, tři boudy, tři totemy a jedno velký ohniště. Společnost nám dělá cca 20 lidí. Zabydlujem se, berem do rukou erární krigle a točíme si pivko. Splýváme s davem a večer plíživě překrývá krajinu. Za soumraku se zapaluje oheň za zpěvu Vlajky a potom už se jenom muzicíruje, vykecává a popíjí. Únava nám diktuje a tak relativně brzo padáme do spacáků a jsme spokojení.

Ve tři v noci probíhá krátká epizoda o posledních třech lidech u ohně, hvězdnaté obloze a pomyšlení na to, že bychom si přece jen šli ještě přisednout s pivkem v ruce. Nakonec to padá a tak po slabé půlhodince zase usínáme spánkem spravedlivých.

Ráno je překvapivě teplejší, než to předchozí a to i přesto, že jsme v údolí doslova pár metrů od řeky. Ke snídani nás zve luxusní slepičí vývar a kávička. Je o nás postaráno královsky, až se jednomu nechce odejít. Čas se ale završil, takže balíme krámy, loučíme se a vyrážíme ještě alespoň do Nedvědice. Po krátkém výstupu na menší kopec se opět kocháme tou barevnou paletou. Přicházíme do Ujčova, kde sedáme na krátkou pauzu kousek od kolotočů. Chvíli na to u nás zastavuje auto, osazenstvo s námi trávilo předchozí večer. Vezou nás do Nedvědice a na oplátku alespoň Pamach vysvětluje, proč má žluté pivo bílou pěnu.

V Nedvědici na návsi máme hodinku, než přijede vlak. Dopíjíme poslední pivko, vstřebáváme víkend a sledujeme rybáře, kteří tahají jednoho šupináče za druhým (v sobotu tu proběhly rybářské závody). Pak už jen sedáme na bus/vlak a odjíždíme domů. Nechce se nám, ale to jsou ty loudavý návraty, no. Letošek se nám královsky vydařil. A co víc, nasbírali jsme dalších pár nápadů a tipů na příště. On nám ten Karasín neuteče.