25 – Půlčínsko – Bahnotripy

19.-20. listopad 2022

Termín letošního podzimního Bahnotripu jsme našli na poslední chvíli, a i proto jsme šli až ke sklonku listopadu. Že tenhle výšlap bude hodně zajímavej, začalo být jasné už v polovině týdne s ohledem na počasí. A že to nakonec takhle krásně vyšlo je souběhem několika náhod. Ale ať nepředbíhám. Každý samostatně projíždíme mapy a přemýšlíme nad zajímavou trasou. Padají různé návrhy. Mně nakonec přichází pozvánka na hrací slezinu na Půlčín a rodí se myšlenka „v pátek muzika, v sobotu tradá ven“.

V pátek tudíž vyjíždím sám a za Zlínem směr na Vsetín s povděkem vítám sníh. Dělá se tma, takže z krajiny toho moc nemám, ale při příjezdu na Půlčín mi to nedá a zastavuju na krátký snímek. Bahno hlásí, že bude (vzhledem ke spojům atd.) na místě v sobotu kolem jedenácté. Páteční večer je veselice, ale klidím se kolem jedenácté, abych byl fit. Ráno se budím do zasněžené krásy (rozuměj – vylézám z chatky plné chrápajících kamarádů) a zjišťuju, že příroda otevře až za dvě hodiny. Rozhoduju se, že pro Bahňáka sjedu do Lidečka a po cestě zjišťuju, že přijede později. Nic, dám si alespoň kafe a kouknu na Čertovy skály.

Kafe na místní benzině s croissantem a v mezičase lezu na skály, odkud si fotím výhled na dědinu. Čas se podařilo zabít a Bahňák přijíždí busem jako pán. Nakládám ho a za deset minut už jsme opět v hospodě u Willyho. Dáváme uvítací pivko a za chvilku už vyrážíme směr sněhové dobrodružství. To nám ovšem po 600 metrech kazí jiná krásná hospoda s velice vtipným popiskem na poutací tabuli. Nedává nám to a na jedno ještě zalezeme. Vevnitř je to opravdu krásně spravené a my zastávky nelitujeme. Po pivku už ale opravdu vyrážíme.

V mezičase vyčuhuje slunko a dělá nám ten den ještě krásnějším. Sestupujeme dolů a kocháme se parádním místním veřejným tábořištěm. Nějací dva tam zkoušejí rozdělat oheň a my se posunujeme dál. Dostáváme se na úpatí Půlčínských skal. Z dálky vypadají droboučce a jak se vzápětí přesvědčujeme, zdání klame. Výstup i s plnou polní je doslova na srdíčko (hodinky mi ukazují něco kolem 160 tepů za minutu) a než se dostaneme nahoru, je třeba několika pauz. Konečně jsme nahoře, futrujeme toust a vydechujeme. Počasí je parádní a my fotíme jednu kýčovku za druhou.

Poté pokračujeme dál nahoru na Hradisko. Jde se opravdu krásně, namrzlé blátivé cesty příjemně tlumí dopad našich podrážek a pocukrovaná krajina i les působí neskutečně uklidňujícím pohledem. V jednom místě si cestu trošku krátíme, protože věda toho, že světla je pomálu, nepotřebujeme nutně nahánět každý rozcestník. Sestupujeme dolů a za chvilku už jsme na zamýšlené trase směrem do Valašské Senice. Do té taky za chvilku napochodujeme a čeká nás méně záživná část šlapání chodníku dědinou. Je to ale jen příprava na další zážitkové stoupání.

Na konci dědiny odbočujeme do lesa a vzhledem k předchozím studiím mapy a aktuálnímu zážitku ve skalách se psychicky připravujeme. Výstup je opravdu na srdíčko (opět) a tak trošku se potíme a lapeme po dechu. Nahoře na modré dochází k důležitému rozhodování: doleva je zaznačená hospoda, ale náznaky (včetně odpovědí od místních) ukazují na to, že je buď zavřená, anebo vegetariánská a nealkoholická. To by asi možná ani nevadilo, ale vzhledem k tomu, že jsme se tam ani nedovolali, jsme nechtěli zbytečné 2,5 kiláku tam a zpět riskovat. Rozhodujeme se, že to dáme bez hospy.

U kaple U Huberta zastavujeme na sváču a občerstvení v podobě portského. Děláme pár fotek a koukáme do krajiny. Potom se balíme a je čas na pochod směrem k rozhledně – našemu nocležišti. Sestupujeme dolů a potkáváme místní, kteří nám avizují, že dole pod kostelem je hospoda. Jásáme, protože před finálem na rozhledně by bodlo se trošku nahřát a usušit. Mimoděk nechtěně scházíme mimo značenou trasu a za pár minut už slušně zdravíme U Pavlíků a objednáváme si pivko. Je nám tu moc dobře, místní jsou pohostinní a milí a my se chystáme na posledních 3,5 kiláku do kopce. Odchod trošku natahujeme, jednak protože je jasné, že na rozhledně za světla tak jako tak nebudeme, druhak, protože nám šmakuje a třeťak, protože venku postupně padá teplota.

Nakonec přece jen platíme, loučíme se a chystáme se na třetí pekelný stoupák tohoto dne. Ten se objevuje za chvíli a je přesně takový, jak ho mapa slibovala. Jdeme ale alespoň za tmy a každý si tak trošku pro sebe pyskujeme. Kolem deváté jsme nahoře a už je zase fajn. První patro rozhledny nás vítá s otevřenou náručí, takže okamžitě chystáme plachty na zem a kolem nás jako závětří. Vybalujeme krámy, dlabanec a pochvalujeme si místečko. Na Bahňáka padla předčasně únava, tak to balí a já jdu ještě nahoru se stativem udělat nějakou fotku. Potom už únava padá i na mě a kolem půl jedenácté mizím ve spacáku.

Ráno se opravdu vyvedlo. Teda, ne že by svítilo slunko, ale překvapivě nepřišly ty minusové teploty, které jsme předchozí večer vyčítali z aplikací. A to bylo fajn. Závětří také pomohlo a i když vlastně mrzlo, snesli jsme to v pohodě. Kolem osmé jsme vstali a začali se pomalu ale jistě pakovat. Vařím kafe, postupně balíme a nakonec před odchodem Bahňákovi ulehčujeme o plecháček kozlíka. Sestupujeme do Francovy Lhoty a na návsi si odlehčujeme od pár vrstev. Děláme krátkou pauzu a pak už jen poslední pozvolnější stoupání směr Půlčín. Do něj nakonec dorážíme před dvanáctou hodinou. V hospodě řádí poslední vytrvalci, my dáváme kyselicu a po rozloučení sedáme do auta.

Bahňáka vykládám s předstihem ve Vyškově, kde stíhá vlak domů a za 15 minut už jsem doma i já. Výšlap sice jen na jednu noc, ale zato velice intenzivní. V rámci hodnocení různých nej, co už jsme tak zažili, jednoznačně sesazujeme stoupání na Chřibech pod Barborkou na druhé místo. Na to první se totiž bezpečně staví Půlčínské skály společně se všemi ostatními stoupáky této soboty. Taky je to první opravdu sněžný vandr (Perníčky úplně nepočítáme, nemrzlo tak moc) a vůbec to bylo zase jednou do knihovny zážitků. Tak už abychom tu měli jaro a s ním Bahnotrip číslo 27!