28 – Železné hory

8.-10. červen 2012

Tenhle rok se nám z různých důvodů, jak už to tak občas bývá, nezadařilo vyrazit na jaře a tak jsme o to více péče věnovali plánování toho podzimního. A že se vydařil! Už jenom to, že nám tentokrát vyšel se svátkem a tak jsme měli k dispozici tři noci. Počasí k nám bylo také milostivé a v neposlední řadě si dal Pamach do kupy fyzičku a s tím se pojilo i ambiciozní plánování trasy. A tak jsme se v pátek potkali s dalšími dvěma cizími lidmi na jendom parkovišti v Brně, protože jsme využili Blablacar a o dvě hodinky později už stojíme na nádraží v Čáslavi a vyčkáváme na vlak do Třemošnice. 

To nás trochu mate, protože to vlastně vypadá, že v Čáslavi jsou nádraží dvě a abychom se dostali na to nástupiště, ze kterého nám jede hurvajz do lokálních dědin, jsme museli překonat nekrátký nadsunutý most přes celé kolejiště. Zajímavý zážitek, nicméně, nakonec jsme našli, co jsme hledali a na nástupišťátko se postupně trousili i další vandráci, kteří evidentně směřovali tam, kam my. Po nastoupení do couráku se ozvalo několikeré „cvak-syk“ a bylo jasné, že si každý holdá zkrátit cestu upíjením z plecháčku.

Vandráci se z vlaku vytráceli s každou zastávkou, až jsme si říkali, že snad míří jinam, ale evidentně jsme to byli jenom my, kdo se nechal dovézt nejdál. V Třemošnici jsme vystupovali jako jedni z posledních. Už se přece jenom schylovalo k večeru a plán spát na rozsáhlém areálu zříceniny nám poskytoval bezpečnou časovou rezervu. I tak přicházíme na místo noclehu za tmy a vůbec netušíme, co nás vlastně čeká. Přicházíme k bráně, která hlásá, že mimo pracovní dobu je vstup na vlastní nebezpečí, načež ji obcházíme a po pár desítkách metrů se ocitáme na hlavním nádvoří. 

Nakonec jako místo dnešního chrupecu vybíráme jeden „balkon“ s výhledem, ale zároveň ze dvou stran krytý zdmi. Je relativně teplo, takže rozbalujeme spaní, ohýnek nám chybí jenom trochu, ale to zaháníme portským a pohodou, která tu přebírá vládu tak nějak sama. Za tmy obcházíme každý sám rozsáhlé nádvoří, lezeme na rozhlednu/věž, fotíme a kocháme se tím luxusním místem. Po prvotním průzkumu a pokecu je načase zalehnout. Balíme to, protože nás čeká výživný výšlap.

Ráno se probouzíme do říjnového šediva. Neprší a je teplo, takže nám to nevadí, je to takový milostivý podzim. Znovu obcházíme celou zříceninu, včetně všech zákoutí a uznale pokyvujeme, kolik se toho zachovalo a jak je to členité. V mezičase prochází kolem paní a hlásí, že vstupné zaplatíme, až budeme odcházet. To ani nemusela, sami bychom moc rádi přispěli na práci, kterou tady dobrovolníci odvedli. A nebylo jí evidentně málo! Po povinném odfocení odcházíme a protože jsme si předtím všimli i dalších vandráků, kteří v noci přišli po nás, zalaškovali jsme s paní o tom, že by na ně zkusila nějaký fór ve smyslu, že mají zaplatit i za nás. Paní vypadala, že je takovým srandám nakloněná, ale jak to nakonec dopadlo, netušíme. 

Pokračujeme dál nádhernou podzimní přírodou, stromy už jsou žluté, zpola holé, protože druhá polovina je na zemi a vytváří žlutohnědý barevný nádech celé krajiny. V Hedvičině údolí je to obzvlášť znát a jsou to vyloženě pohledy jak z kalendáře. Tohle jsou ta fotogenická místa, kterými se nechce jenom projít, ale strávit tu nějaký čas. Nicméně pokračujeme dál a zanedlouho potkáváme místní pivovárek o jednom zaměstnanci – sládkovi a hospodském v jedné osobě.  Vypadá to sice, jako stavba, ale chlapík nám rád načepuje a po chvilce práce u výčepu si s námi rád popovídá. A má toho hodně co řít, jakmile zjistí, že jsme vlastně ajťáci. Hned přijde s troškou do mlýna, že díky vlivnému pohlavárovi za komančů se dostal k práci účetního a psali programy na prvních počítačích v porevolučním Československu a dělal i pro Koženého a tak. Inu, co se jeden nedozví.

Po pár nějaké době se loučíme a kráčíme k sečské přehradě. Začíná nás zajímat nějaké občerstvení a tak jdeme cestou značených restaurací. Ty se jedna po druhé ukazují jako zavřené, takže nakonec zastavujeme až přímo v obci Seč. Tam usedáme do přeplněné restaurace s tím, že dáme něco za dáseň. U stolu s námi sedí pár, se kterým se bavíme o místních pamětihodnostech. Po krátkém odpočinku míříme směr přehrada. Poprvé vůbec jdeme tunelem, který je samozřejmě terčem pozornosti více turistů, takže fotky se neobejdou bez dalších postav. Obdivujeme stavbu a poté se posunujeme na přilehlou zříceninu hradu Oheb. To se samozřejmě neobejde bez příslušných zkomolenin, které není třeba replikovat. Tam je také relativně lidnato a my se rozpouštíme na dvě skupiny, tu hlídající batohy a tu průzkumnou. Pamach hlídá jako první a všímá si postavy dívky, celé v černém, jak semtam postává, nebo dřepí a hledí nehnutě do listí a svým zvláštním zjevem i chováním šíří auru hororové postavy. Potom se střídáme a po důkladném průzkumu vaříme kafe. U šálku potom diskutujeme, jestli tu holku viděl jenom Pamach (to by znamenalo všechno možné) nebo tam fakt byla.

Po těchto mysteriozních úvahách balíme krámy, protože se schyluje k podvečeru a je čas začít hledat místo k ulehnutí. To se začíná jevit jako relativní obtíž. Sektor, který jsme si určili, je ve svahu a rozumný plácek ne a ne najít. Po chvilce hledání vidíme na přilehlé cestě chlapíka se synkem, jak vezou dvoukolák se dřevem a tak se ptáme na možnosti přespání. Dává nám tip na letní tábor v údolí, který je ale samozřejmě touto dobou opuštěný a že tam nás nikdo nevyhmátne. Jdeme tedy s nimi nějaký ten kus cesty a pak už nás jenom navede jak dál. Pokračujeme a v momentě, kdybychom mohli odbočit k táboru vidíme parkujícího místního.

Abychom zbytečně nebudili pozornost, obcházíme to ještě oklikou a konečně docházíme na místo. Je obklopené mimo jiné chatkami, ale je tam pusto a prázdno. Hledáme flek, ale na oheň to dnes večer zase nevypadá a tak se smíříme s verandou jedné z chatek. Padá studená rosa a my máme celkem našlapáno. Rozbalujeme krámy, věšíme propocené věci (které samozřejmě nemají šanci uschnout) a vaříme šlichtu na plyňáku. Krátkej pokec zakončuje dnešních dvacet kiláků, tohle jsme posledně dali za celý víkend. Usínáme spánkem milosrdných a zítra další krásná porce.

Ráno se budíme do dalšího šedého, ale teplého rána. Snídaně, balírna a hurá do stopy. Procházíme kolem vodní elektrárny a Padrťského mlýna s pilou. Další zastávku děláme v Bojanově. Dědina s krásným kostelíkem a historicou budovou, přilehlou k němu. Co nás opravdu nadchnulo je infotabule s mapou a integrovanou nabíječkou na mobil. Skvělý nápad! Rozhodně by to mělo být na více místech. Obdivujeme a chválíme chytrou hlavu, kterou tohle napadlo. Po odfocení pokračujeme kolem krásné historické hospody a lihovaru. Přes Libkov jdeme kolem mlýna Mezisvětí a podél vodní nádrže Křižanovice. Další zastávka bude keltské oppidum. 

Ukázalo se, že tam toho moc k vidění není a je to vlastně jenom louka, na které před 2200 lety žili Keltové. Po krátké pauze tudíž pokračujeme dál na rozhlednu Boika. Je trochu nevlídno, tak si jenom vylezeme nahoru, koukneme, odfotíme a jdeme dál. Vidět toho totiž moc není. Pokračujeme směr Nasavrky. Tam sedáme na jedno do místní krásné hospody. Je plná, takže nejdřív se dělíme o stůl s nějakou rodinkou a posléze přesedáme k jinému, kde sedí jen dva štamgasti. Jednoho se ptáme na místní pamětihodnosti a první, co z něj padá je skládka, která je teda ale obrovská! Chvíli si povídáme a pak se přesunujeme k místnímu obchodu doplnit zásoby a hurá do lesa.

Sestupujeme do údolí, kde je Strádovské peklo a plánujeme přenocovat na zříceníně Strádov. Ta nás vítá naprosto krásným prostorem, jak stvořeným na zakempení! Plácky na lehnutí, ohniště, dřeva všude dostatek. Co víc si jeden může přát!? Ještě chvilku před setměním se u nás objeví akční rodinka, která to tam na poslední chvíli proleze, ale brzo odchází a už jsme tam sami. Přístřešek netřeba, je krásně a teplo. Rozděláváme oheň, sedíme a rozjímáme nad tím, jak se nám to krásně vyvedlo. Tahle noc je za odměnu!

Ráno po kávě balíme a pokračujeme poslední část naší trasy. Za necelý kilometr přichází hlavolam jak z videohry. Stojíme na mostě, na jehož konci je plot a výhružné tabulky. Po chvilce zjišťujeme, že na jeho konci je žebřík dolů a musíme oplocený objekt vodní elektrárny obejít. Léta hraní Hal Life 2 a podobných se konečně oplatila! Obcházíme tedy jedinou možnou trasou a nevycházíme z údivu. Fakt parádní úsek! Pokračujeme vesničkou Škrovád, kde byla místní hospoda zavřená s přáním, ať to dobře dopadne. To už je ale část Slatiňan, kde bylo načase začít řešit, jak se dostaneme domů. Došli jsme tudíž na benzinu, zasedli a začali spouštět naše komunikátory. Po chvilce domlouvání padlo rozhodnutí, že si to ještě o nějaký ten kilák natáhneme a tak jsme neváhali. 

Nedaleko od nás byla totiž rozhledna Bára II a kdo by si na takovou nechtěl vylézt, že? Nohy jakoby odmítaly připustit, kolik toho nachodily a nesly nás vlastně zlehka. Najednou jsme na místě a stojí to za to. Rozhledna je moderní, přitom z přírodních materiálů a technologicky dost zajímavě řešená. Po výšlapu nahoru se kocháme nádhernými výhledy. Jak už to tak bývá, v poslední den vandru se nám udělalo ultra krásně a tak to stojí za to. Nepohrdneme něčím sladkým a potom už vyrážíme k cíli. Cesta k němu už je víceméně nezajímavá – pole, asfaltka – a tak posledním rozptýlením je chrudimské letiště, na jehož okraji, přilehlém k silnici, parkují Čmeláci a Anduly. To už je ale opravdu závěr, protože za chvilku jsme na nádraží a odtud nám jede vlak.

Do Brna přijíždíme v podvečer, v nohách skoro 60 kiláků, v hlavách čisto a spousta zážitků a radost z toho, jak se ten vandr skvěle vydařil. Takových bychom si přáli víc a jednoznačně patří do top 3!

 

Trasa

Dědinou na zříceninu hradu Třemošnice

Ze zříceniny po červené na Hedvíkov a potom po zelené do Pekla

Po žluté, neznačené a modré přes Počátky do Seče

Ze Seče dědinou po zelené, modré a opět dědinou do Hořelce

Po modré přes Bojanov, kolem VN Křižanovice a keltské oppidium, České Lhotice, Nasavrky na Pekelský mlýn

Po zelené na zříceninu Strádov 

Odtud po neznačené na modrou do Svídnice a Slatiňan

Potom po různých naučných, modré a žluté do Chrudimi

Nášlap: 58 km