10 – Manzurka-Jarkovo

4.-5. říjen 2024

To se tak objeví volný pátek a jednoho to táhne ven. Na sobotu máme domluvenou akci a tak se smířím s tím, že to vezmu jenom na jednu noc, protože to je na rychlovku. Nechávám se Lucou vyhodit do deštivého poledne na konci Nemojan. Neprší nijak moc vydatně a předpověď je vlídnější, takže vyrážím s nadšením ku lesu. Tentokráte jdu opačným směrem, než posledně, když jsem byl na Manzurce poprvé. Tehdy k ní ještě nevedla žádná značená stezka, tak jsem šel prostě korýtkem potoka a řekl si, že tentokrát půjdů úplně stejně, místo toho abych ctil značení. 

Začátek října bývá obvykle přívětivý, ovšem to se tentokrát úplně nedělo. Bylo dva týdny po povodních a byť se nás to přímo nedotklo, přece jenom bouřka vyvrátila velké množství stromů, což se záhy ukázalo jako slušný gejmčendžr. V údolíčku bylo množství vzrostlé mokré zeleně společně s popadanými kmeny a jejich překonávání s báglem mě stálo opravdu hodně energie. Zlehka do toho i zapršelo a mě v jeden moment v hlavě cvakla reklama na Radegasta – hořký, bohudík. Takže jsem to vzal s humorem, zastavil, jednoho si otevřel a kouknul do mapy.

Protože jsem byl sotva v polovině cesty k Manzurce, vzdal jsem to a vystoupal z údolíčka na značenou, abych tam vůbec dnes došel. I u skály přímo leží velké množství vyvrácených vzrostlých stromů. Člověk se teprve zamyslí nad tím, jakou sílu ten vichr musel mít, když vyvrátí stromy, které tu rostou desítky let. U Manzurky přímo ještě fotím nějaké poválené roztrhané knihy. Symbolicky jedna z nich říká „Cesta na okraj“ a zároveň začínají splývat s podzimním popadaným listím. Není ale čas na melancholii, světla je málo a na Jarkovo ještě kousek.

Smutnou skálu jenom míjím a čeká mě nudný šestikilometrový úsek po rovné asfaltce kolem Tří Javorů na Kalečník. Na něm se na chvilku zastavuju, už je tma a tak není kam to hnát. Loguju se do knihy návštěv a mírím dolů na Jarkovo. Tam přicházím o pár chvil později. Tentokrát mám klíč od sauny, takže mě čeká spaní na jistotu v suchu. Po příchodu bohužel zjišťuju, že kamna jsou prorezlá tak, že nejdou zavří a navíc je asi také ucpaný komín, takže veškerý kouř jde dovnitř. Nedá se svítit. Hasím oheň a k rozjímání si svítím čelovkou. Po chvíli na mě padá únava, takže ulehám.

Ráno se budím slušně odpočatý, takže se vstává snadno. Balím krámy a kafe si dám až doma. Počasí se umoudřuje a tak vyrážím směle zpátky do civilizace. Po návratu na signál se domlouvám s Lucou, aby mě tentokrát vyzvedla už ve Vítovicích, prptože polňačka do Rousecu bude rozblácená až běda a bylo by to jen zbytečný utrpení. Navíc nás odpoledne čeká oslava venku u ohně. Luca mě nabírá a já jsem spokojený, že mám pro letošek alespoň takto částečně splněno. Navíc už za tři týdny vyrážím na letošní jedinej bahnotrip!

Trasa:

Po modré, neznačené a žluté na Manzurskou skálu

Po cyklostezce a žluté na Kalečník

Po červené na Jarkovo a dryhý den zpátky na Kalečník a do Vítovic

Nášlap: 17 km