20.-21. březen 2020
Tak jo. Píše se jaro dvacátejch let. Za poslední rok se změnilo spousta věcí. Ve mě se po Resetu 2019 probudila touha absolovat víc solo vandrů, protože to je blahodárné pro duši. Zároveň s tím jsem opustil jednu ze slepých uliček stran výbavy, a to konkrétně oblečení. Ony sice všechny ty hi-tec outdoorový hadry plní funkci dost slušně, ale jakmile dojde na jiskřičku, odlétnuvší z ohně, případně nějaký to zaškubnutí trní a podobně, dochází na škody na materiálu a člověku je toho až líto. Takže pořádný pevný plátěný bavlněný gatě, flanelová košile a vojenská bunda vzor M65 přijdou vhod. Jako perličku přinesl Ježíšek na vánoce novej baťoh a stříška nad hamaku už byla jenom drobný detail.
S vědomím toho, že mám obměněný gear a hned se bude jinak vandrovat jsem se samořejmě nemohl dočkat, až to vyzkouším v praxi. A tak jsem od Vánoc netrpělivě vyčkával, až počasí alespoň trošku dovolí a já budu moci vyrazit. Trochu jsem se jenom obával toho, jestli se v našem přeplněným kalendáři najde volný termín. No a pak přišla „karanténa“ a sní nejenom všemožná omezení, ale hlavně zrušení všech plánovaných hraní, chat a jiných akcí. No a najednou je spousta času na to vyrazit sám.
Takže ve čtvrtek přichází rozhodnutí: jdu ať se děje, co se děje. No a tak v pátek sedáme s rodinkou do auta a vyrážíme od Olšanského rybníčku oklikou na Kalečník. Rodinka jde se mnou, protože je krásně a chtějí si taky užít, takže ta filozofie solo vandru sice není úplně naplněna, ale to se změní a zas tak na škodu to není.
Na Kalečníku se loučím s rodinkou a razím směr Lesní bar, protože bych tentokrát chtěl dojít za světla, abych si mohl v klidu natáhnout hamaku a přístřešek, který mi přišel dva dny před vandrem. Daří se, mám postaveno a chystám na oheň. Ten chytá na třetí křesnutí a už krásně praská. Ohřívám dlabanec a mírný větřík šumí mezi stromy kolem. Je trošku škoda, že bar je vypitý (bylo hezky, tak všichni vyrazili ven), ale náladu to nekazí. Kolem půl desáté uléhám a je mi dobře.
V noci se mnohokrát budím, protože vítr neutichá, semtam dá ránu do přístřešku a podvědomě si říkám, jestlipak ty stromy kolem mě mají pevné kořeny a nečeká mě něco nepříjemného. I přes to všechno se ráno budím relativně dobře vyspaný. Stříška funguje na jedničku, protože v noci zapršelo, ale já jsem v pohodovém suchu. Je chladno, ale oblečení, včetně rukavic, jsem nepodcenil, takže pohoda.
Balím cajky a přemýšlím, jestli pokračovat dál, protože charakter počasí se zásadně změnil a já zvažuju, jestli má smysl to hrotit. Extrémy jsem si za ty léta zažil požehnaně a já si to chcu užít fakt na pohodu. Posedávám na baru nad mapou, už sbalený, a přemýšlím kudy jít směrem domů. Že další noc už budu spát doma jsem si víceméně rozhodl, ale nechtělo se mi jít napřímo. Nakonec vytyčuju trasu na cca 10 kiláků.
V momentě, kdy odcházím z baru, přijíždí Jarek, doplnit vypité zásoby (prej chtěl přijet už večer na kole, ale měl slušně nakoupeno, tak to radši skrečnul). Chvilku hovoříme, dám si lahváče na snídani a padá finální rozhodnutí: jedu s ním domů. Chlad a vítr neustávají a počasí si řeklo: jedna noc ti, hochu, stačí! O pár minut později sedíme s Jarkem pod pergolou u něj doma, hovoříme o aktuální situaci a tak a kolem desáté jsem doma, vítán překvapenými pohledy celé rodinky.
Že bylo celkem dobré rozhodnutí to zkrátit se naplno ukázalo v neděli, kdy mezi slunečnými okamžiky celkem hustě chumelilo. No, ale vybavení jsem otestoval a na sezonu jsem ready.
Trasa:
Po zelené z Olšan na Kalečník
Po červené z Kalečníku na Lesní bar
Nášlap 5 km (njn)
