11 – Lednová Drahanská

25.-26. leden 2025

 

 

Když se objeví volný víkend a počasí je takové nijaké a nikomu se nic nechce, to je ten správný moment někam vyrazit. Mám tentokrát na výběr, jestli to vezmu na dva, nebo tři dny. Trasa, kterou jsem si stanovil se dá jít oběma způsoby, ale nakonec vyhrává ještě páteční noc v posteli. V sobotu ráno ovšem po kafi a vydatné snídani sedáme do auta a jedeme s Lucou směr Mokrá-Horákov. Na konci dědiny se loučím a hurá do lesů. Teplota je lehce nad nulou, moc nefouká a celkově to má všechno spíš takový podzimní nádech. To si myslím alespoň cestou do kopce, ovšem když se plánuje trasa v lednu, tak se přece jenom musí zohlednit, že tu ještě před chvilkou byl sníh a mrzlo, tálo a mrlo a tálo. Takže místy se objevují nehezké ledové zmrazky.

Sledování každého kroku je taky důvod, proč míjím plánovanou odbočku k jeskyním a jdu zbytečnou oklikou, kde nic není. No, nedá se svítit, dám si to jindy za sucha. Velkou odměnou je mi alespoň jeskyně Pekárna. Obrovský volně přístupný dóm dokonce s malbami z doby kamenné. Potkávám několik lidí, kteří se zklamaně otáčejí. Mimoděk vyslechnu, že se sem chodí dívat na vodní krápníky, které se tu v tuto dobu utvářejí. Nepohrdnu alespoň malým ledovým bobkem a fotím. S některými turisty prohazuju pár slov, ptají se, jak to vypadá dál a hlásím, že je to o hubu, takže to radši vzdávají – nebudou dnes zdaleka poslední. Vykračuju dál směrem Hádku.

Cesta, byť široká, se mění na jeden velký kus ledu. Přichází čas vytáhnout hole. Díky nim je pohyb kupředu o něco jistější, po chvilce „předbíhám“ rodinku, která od jeskyně vyrazila 10 minut přede mnou. Je to ale pořád dost kluzké a snad poprvé bych uvítal i nesmeky. Těsně před Hádkem se mě ptá mladý pár ve sportovních teniskách, jak to vypadá po cestě k pekárně, načež hlásím, že je to stejné a horší. Otáčejí, podle předpokladu. Docházím k Hádku a protože i sešup k lávce je ledovatý, pekelně se soustředím, aby nedošlo na nechtěnou koupačku. Kiosek je sice zavřený, ale funguje tu samoobslužný bar se svařákem! Geniální nápad, platím s použitím QR a vychutnávám hrnek. Poté už pokračuju dál směr Nový Dvůr a Bukovinka. 

První část je ještě v pohodě, od Nového Dvoru je to ale trochu opruz. Cesta vede visutou plání, kde ale kvůli oblačnosti není nic vidět a vyfukuje. Od lesa potom dál se jde po nudné rovné asfatlce se zmrazky, takže se chce nasadit tempo, ale zároveň je třeba našlapovat s rozvahou. „Probíhám“ přes Lhotky a z lesa ven do ještě větší mlhy a fičáku. Ještě 100 metrů před Bukovinou nevidím ani náznak dědiny. Tady mám jednoznačně v plánu se zastavit v hospodě. Mám za sebou 12 kiláků, chuť na pivko a polívku a je třeba kouknou do mapy co dál. Je totiž půl druhé, přede mnou ještě cca dalších 12 kiláků a já nerad stavím za tmy. Rozhoduju, že v Ruprechtově zastávku dělat nebudu a úplně jej obejdu, tím si cestu o cca 2 kiláky zkrátím.

Vyrážím z Bukovinky po modré, Junáckou studánku úspěšně míjím, nevadí, dám si ji za teplejších podmínek. Zastavuju se na krátko u studánky Sv. Václava a po chvilce mě značka vyvede na širou louku. Uprostřed se zastavuju, protože v dálce vidím teepee. Pravděpodobně nějaké skautské tábořiště. Fotím a zaplouvám do Rakoveckého údolí. Tady jsem vztelký na lesáky. Po podzimních bouřkách a polomech byl les 3 měsíce uzavřený pro veřejnost. Během té doby měly být hlavní cesty zprůchodněné. Co jsem ale viděl bylo vesměs množství čerstvě vytěžených ploch mimo cesty a v tomto místě byla cesta kompletně rozrytá stroji. Navíc modrá směrem ke Třem smrkům byla ve stavu, že jsem místy uvažoval, že shodím batoh, abych se mezi knemy vůbec protáhl. Nemluvě o nutnosti část stezky úplně obcházet. Palec dolů!!

Tahle část mě nečekaně hodně zdržela, u Třech smrků sedám ke krátkému odpočinku a zdlábnutí tyčinky. Dva borce se psy, kteří přichází od Ruprechtova otáčím, že to nemá smysl a je to o hubu. Nad mapou a časem docházím ke zjištění, že dneska holt budu stavět za tmy. Před Ruprechtovem uhýbám na neznačenou asfaltku, která ale už není tolik zmražená. Navíc mi začínají trochu mrznout ruce a tak hole balím a ruce strkám do kapes. Čekají mě cca 4 kiláky rovné nezáživné cesty mlhou. Je to mírně z kopce, takže tempo se nasazuje samo, ani se nesnažím, protože těch pár minut mě už nevytrhne. Pomník sovětským letcům protentokrát míjím a konečně přicházím na Černov – dnešního cíle.

Vítá mě krásné posezení kolem ohniště, nějaké zázemí a pár suchých třísek. Super! Začíná se šeřit a přístřešek už stavím s čelovkou. Než je hotový je prakticky tma, umocněná hustou mlhou. Nechávám telen na místě, beru pilu, sekeru a vyrážím na dřevo. Jsem v listnatém dubovém lese, hodně stromů je tu popadaných od podzima. Dvě větší, očividně suché větve odřezávám a táhnu je zpět k mému fleku. Ocitám se s nimi u menšího „obřadního“ keltského ohniště. To je na úplném vršku ve středu celého hradiště. Jdu tedy dál, ale zjišťuju, že nemůžu najít flek! Čelovka pomáhá jenom tomu, abych nešlápl na větev, ale do dálky nedosvítí víc, než na nějakých 8-10 metrů. Odhazuju větvě a jdu hledat místo, odkud jsem přišel. Orientaci stěžuje i fakt, že musím obcházet padlé stromy a ve finále zkouším taktiku hvezdy s výchozím bodem od malého ohniště.

Napadá mě, zkusit si najít telefon hodinkami, ale BT je mimo dosah, takže pár výpadů sleduju i hodinky, jestli se znova nepřipojují. Začínám uvažovat scénáře, kdy prostě půjdu podle kompasu v hodinkách do dědiny a budu se shánět po Luce, aby mě vyzvedla. Po půl hodině konečně místo nacházím! Nohy už mě slušně bolí, takže odpočívám, v telefonu si označuju přesné místo tábořiště, na stolek rozsvěcuju druhou čelovku jako maják a vyrážím na dřevo znova. V ten moment se mlha úplně rozpouští a je vidět široko daleko, kam jenom les dovolí. Asi zkouška místních pohanských bohů. Táhnu dubové větve k ohništi, nacházím i smrkové poleno. 

Za hodinku mám nařezáno, naštípáno a s pomocí březovky úspěšně zapaluju oheň, kterej byl tentokrát opravdu za odměnu. Je půl deváté, popíjím pivko, žvýkám sušené maso a odpočívám u praskajících polínek. Noc je klidná a parádně tmavá, spát by se mělo dobře. Kolem deváté to na mě padá a tak ulehám do spacáku. Je celkem teplo, z tarpu jsem postavil třístranný přístřešek. Právě ta třetí strana mě bohužel budí tím, jak je plachta na volno. Jakýkoliv lehký poryv vyvolá pohyb volného konce za relativně hlasitého šustění. Ze spacáku sahám po špagátku a volné očka nějak svazuju k sobě. Trochu to pomáhá, ale v průběhu noci mě to stejně ještě několikrát budí. Tohle budu muset poladit, až nebudu v časovém presu!

Ráno se budím kolem osmé relativně odpočatý, i když nohy pořád ještě cítím. Systematicky balím nejdřív spaní a střechu, abych tím zahřál tělo navyklé na komfort spacáku a zároveň měl potom už klid při popíjení ranní kávy. Tady přichází na scénu dřívkáč, kterému opět vděčím za jeho užitečnost. Stačí pár třísek a v cukuletu vaří voda zároveň si jeden snadno a rychle prohřeje skřehlé prsty a vysuší mokré rukavice. Metál tomu, kdo tohle vymyslel! Po kávě ještě rychle proběhnu hradiště a musím se smát tomu, jak blízko jsem v té mlze ztratil orientaci! Takhle to přesně vzniká! Balím věci a je čas vyrazit.

Pokračuju po zelené na Ježkovice. Míjím parádní výhled do Rakoveckého údolí, na silničku, kterou jsem nesčetněkrát projel autem. Tu také brzo křížím a stoupám k silnici Ruprechtov-Ježkovice. Tam se zastavuju u památníku kapitulace okupantů. V květnu 1945 proběhly střety v dědině, odbojáři okupanty vytlačili ven a zde okupanti vyvěsili bílou vlajku. Dá lmě to do dědiny vede po silnici, což se mi ani trochu nelíbí. Na louce vedle vidím náznak pěšinky, takže neváhám a jdu tudy. Ke konci už je zde pole a kvůli četným srážkám a teplu je to opravdu rozbahněné, nedá se svítit, jdu po silnici. 

V dědině je značená hospoda, váhám, jestli ji zkoušet a zvědavost mi nakonec nedá. Do poslední chvíle to fakt nevypadá, nikde ani zmínka o otvíračce. Beru za kliku a dveře povolují. Rád vstupu do typické vesnické paluchy, zdravím a říkám si o škopek. U stolu studuju mapu, poslouchám štamgasty a náramně se bavím. S hostinským prohazuju pár slov, je to všude stejný – provozovat takovou vesnickou hospodu je dneska spíš jako koníček, vedlejšák, pokud má člověk jiný stabilní příjem. S díky se loučím a čeká mě posledních 5 kiláků, další štace je rozhledna Chocholík, kolem které už jsme také jeli stokrát a nikdy ji nenavštívili.

Napojuju se na zelenou trasu, po pár kilometrech jsem měl naplánovanou zkratku, ale v zamyšlení jsem ji přešel, nevadí, mám čas. Jdu tedy opět po silnici (té samé, jako před tím – jen v protisměru) a za chvilku volím neznačenou zkratku lesem. Přicházím k rozhledně musím říct, že to je fakt pěkné místo s výhledem. Sedám, odpočívám a za chvilku se šplhám nahoru. Výhled je limitovaný oblačností, ale lepší, než v sobotu, takže něco málo do 30 kilometrů je jakž takž vidět. Rozhledna pokrývá nerušený 360° výhled, mimo jiné na vojenskou akademii v Dědicích, Vyškov, Hostýnky, Drnovice a Račice.

Zastávka, ze které jsem měl v plánu jet je hned pod rozhlednou, jak mi ovšem Luca melduje, bus, kterým bych se měl dostat, jede z jiné, 2 kiláky vzdálené. Narychlo tudíž nasazuju bágl a nasazuju tempo na náměstí. Přicházím s desetiminutovou rezervou, dalších 10 minut přidává sám zpožděný autobus. Nasedám a vyrážím ku domovu. Nezvykle mě bus vyhazuje na zastávce přímo u našeho domu, takže to mám dneska zadarmo. Vandr to byl trochu náročnější nejenom díky ambicioznímu rozpočtu kilometrů, ale i celkem dost ztíženými podmínkami, způsobenými ledovkou, popadanými stromy a podobně. I tak to ale stálo za to a byl to vskutku hezký, trošku drsnější výlet.

Trasa

Neznačenou k jeskyni Pekárna a potom po zelené na Hádek a Nový Dvůr

Odtud po modré a červené do Bukovinky

Z Bukovinky po modré do Rakoveckého údolí, ke Třem smrkům 

Odtud kousek po modré, neznačené a zelené na Černov

Z Černova do Ježkovic po zelené a pak dále zkratkou potom na Chocholík

Po modré a zelené do Drnovic na náměstí

Nášlap: 34 km

 

< předchozí vandr (Manzurka-Jarkovo)

další vandr (…) >