- – 30. květen 2020
Po devíti měsících si Luciš domluvila chatičku na Vysočanech společně s dalšími ženskými a nastaly pro mě podobné důvody, jako posledně, se jí tak úplně nezůčastnit a udělat si to po svém. Na chatu se má jet tentokráte na celý víkend a mě tudíž čeká celovíkendové sólíčko a u mapy zkoumám, kudy jinudy než posledně do cíle dorazit. Mám několik možností s nášlapem do 30 kiláků a nakonec dvě z nich ukládám. V mezičase se dozvídám, že přece jenom by se jeden chlap mohl na chatě objevit a mě to trošku narušuje ideální plán. Trasu tedy měním na dvoudenní a zkouším, jestli se náhodou dotyčnej nehecne a nepůjde na tu chatu se mnou tou dobrodružnější variantou. Nehecne.
V pátek tedy dost opožděně sedáme do auta a to mě ještě trochu víc kazí plán, protože na místo spánku jsem měl jít cca 12 kiláků. V Jedovnicích opouštím rodinku, pokračující do Vysočan a řeším co dál. Rozhoduju se ad hoc přehodnotit trasu ještě jednou u pivka na náměstí. V hospodě zjišťuju, že peníze, který jsem si vybíral dopředu, jsem nechal doma. Skvělé! Platím první pivko kartou nahranou v mobilu. Vydávám se najít bankomat a doufám, že jsou tam pokrokoví a mají bankomat s bezkontaktním výběrem, protože fyzickou kartu s sebou nemám. Naštěstí mají a daří se mi vybírat kapesné na občerstvení po cestě.
Čas běží a padá volba na cestu nejmenšího odporu – zopakuju Reset 2019. Vyrážím z Jedovnic přes pole a vyhlídku do Krasové. Fotím první obrázek až v Krasové. Dělá se krásné světlo a já přicházím k rybníčku na jejím konci, kde plánuju udělat krátkou pauzu. Fotím si vodu a na odchodu mě zastavuje parta místních rybářů, kteří měli zasedání, otázkou: „Nemáš žízeň?“. Reaguju adekvátně a přijímám pozvání na plechový pivko. Sedám k nim a dáváme se do řeči. Je to parta osmi chlapíků 40-60, kteří to celé spravují a budují. Jsou náležitě hrdí (a mají být na co) a tak vypráví, co kde kdy zbudovali, přestavěli, plánují a podobně. Ukazují mi jejich parádní klubovnu a řeč se nese v pohodovém duchu. Vyptávají se, odkud, kam jdu, odkud jsem a jak to tam moc znám a podobně. Čas postupně plyne a začíná se šeřit.
Původně jsem chtěl dojít ještě kousek za Ostrov, ale vzhledem k tomu, jak se vlastně celý původní plán proměňoval nakonec přijmu za vhod i tohle příjemné místečko u rybníka. Chlapíci postupně odpadávají a mizí a zůstáváme jenom tři. Dochází pivko a borci jsou ještě při chuti. Odcházíme kousek zpátky do garáže jednoho z nich a dáváme poslední šláftruňk. V deset se loučíme a já mizím k rybníčku. Hamaku natahuju pod pergolou mezi trámy, ohřívám si večeři na plyňáku a pomale se vypínám. V jedenáct hodin už o sobě nevím a spaní na nové nafukovačce je pohodlný až do rána.
Budím se jen na mrknutí okem ven těsně před východem slunce. Předem vzdávám myšlenku na vytažení telefonu a cvaknu si to tentokrát jenom očima. Do chvilky o sobě zas nevím a definitivně vstávám až s voláním přírody do krásnýho dne někdy kolem osmé. Snídám kafe, kroisant a proteinovou tyčinku. Kontroluju stav vody a vyrážím dolů do Krasovského údolí směr Ostrov. Příroda je už krásně zazelenaná a jediné, co mi tu radost kazí jsou obrovské zdi dřeva, naskládané podél cest a obrovské, vykácené plochy lesa. Obraz, na který si nerad zvykám v poslední době. Všiml jsem si už dřív, že na takové ploše nechávají sem tam osamocené stromy. Je to trochu zvláštní a pořád přemýšlím nad účelem. Kdosi mi nedávno tvrdil, že to je proto, že je daná velikost plochy, kterou není třeba znova zalesňovat. Takže pokud sem tam nechají stát strom, můžou vykácet mnohem víc, bez nějaké obnovy. Úplně se mi tomu nechce věřit a doufám, že to fakt není ten důvod.
Přicházím do Ostrova, v místním obchodě kupuju plech a sedám s ním na návsi s krásným památníkem obětem válek a okrasným jezírkem. Na slunku je příjemě a po domluvě s Lůcou se asi potkáme v Holštejně. Pokračuju tedy dál a nijak nespěchám, času mám dost, je hezky a tak se kochám. Docházím k místu, kde jsem původně plánoval lehnout. Vyrostl tam nějaký umělecký černobílý nesmysl. Fotím a zjišťuju, že v mapách není zanesený. Odesílám fotku bez nějakého komentáře, protože daná věc neměla žádnou ceduli s popiskem a celkově vypadala nově (posledně tam nebyla).
Pokračuju krásnou cestičkou hustým smrkovým lesíkem, dostávám se na traverz a kolem pár jeskyní a závrtů přicházím na Starou Rasovnu. U propadání Nové Rasovny se zastavuju, obhlížím a fotím. Je tam skupinka 15 lidí, kteří tam mají větší pauzu, tak se moc nezdržuju a pokračuju na zříceninu Holštejna. V rychlosti obcházím (nahoru ani do jeskyně tentokrát nelezu), protože hlad se hlásí a mě čeká pauza v Hostinci Pod Hradem. Přicházím před jedenáctou, takže zahrádka je skoro prázdná. Mám klídek na prohlédnutí fotek, pivko a vybírám z jídeláku, co poobědvám. Hlad je, ale nechcu po obědě ještě hodinu fuňet, takže filé s kaší to jistí. Zároveň zjišťuju, že skupina B teprve před chvílíi vyrazila z Vysočan. Mají to na Holštejn necelých 6 kiláků. Ok, potkáme se buď na Baldovci, nebo někde po cestě.
Platím a vyrážím na posledních pár solo kiláků. Postupně se zatahuje, ale je pořád příjemně. Počasí se mění co deset minut a je to vlastně fajn. Skupinu B potkávám těsně před Baldovcem. Krátce se zdravíme a já hlásím, že počkám právě tam. Po dvou hodinách, jednom filmu a čtyřech Plzních se skupina B vrací. Ještě chvilku se vyhříváme na slunku a pomale celé stádo vyrážíme do Vysočan. Večer se pálí oheň trošku hrajeme na kytary, vykládáme a děti i dospělí postupně odpadávají. Před odchodem těch posledních fotím jedno káóčko a po chvilce sezení o samotě u ohně hasím a jdu lehnout také.
I když se snažím vyhýbat chození po stejných cestách, musím říct, že to vlastně ani tak špatný nebylo a viděl jsem to zas trochu jinak. Neděle byla hodně škaredá, v podstatě celé dopoledne poprchávalo a fučel celkem studenej vítr. Nakonec to teda dopadlo jak mělo, protože pravda, do tohohlhe se člověku přece jenom trošku hůř vylézá ze spacáku.
Po červené z Jedovnic přes Ostrov na Holštejn
Z Holštejna po žluté na Baldovec a pak po neznačené do Vysočan
Nášlap 18 km
