20 – Moravský kras 2

24.-26. duben 2020

Udělalo se krásně a plánovaný 20. Bahnotrip je tady. Vracíme se na místo činu dokončit, co jsme začali. Jo, přesně, řeč je o přerušeným vandru, který s sebou i přes dílčí neúspěchy přinesl něco nového, tak jak jsme zvyklí. Tudíž se v pátek odpoledne scházíme ve Křtinách (každý přijíždíme s rodinou, a tak využíváme setkání i přes zákaz shromažďování). Děcka skotačí, my prohazujeme pár vět a poté se odpojujeme a jdeme si po svých.

Trasa je sice předem vytyčená, ale necháváme si prostor na manévrování z různých důvodů. První krátkou upravovací zastávku děláme hned na kraji Křtin u křížku, kde se s námi dává do řeči 83letý děda, který se právě vrací z procházky. Prohazujeme pár slov a po přání pěkného výletu se loučíme a vyrážíme střízlivákem směr Březina. Kocháme se čerstvě vyklubaným listím ve smíšeném lesíku, fotíme a hledáme místo, kde nás to posledně vyplavilo.

Sice nenacházíme přesně to samé, ale i tak bivakujeme. Světla je dostatek, takže obhlížíme terén a padá rozhodnutí, že dnes opravdu pršet nebude. Chystáme oheň (na který je ještě čas) a krátíme si chvíli vzájemným komentováním současné situace, výměnou zážitků z posledních měsíců a tak vůbec. Začíná se stmívat a Bahno pálí nachystaný oheň. Večer se vyvíjí ideálně. Hlavy se nám čistí od všeho, co na vandr nepatří, a ladíme se na společnou vlnu. Vládne pohoda.

Kolem půl desáté večerní pohodu narušují kroky a lámání větviček. Směrem od Březiny k nám přichází chlapík našeho věku. Zdravíme jej a on nám sděluje, že mu volali zodpovědní občané, že hoří les a on to přišel zkontrolovat. Promptně hlásíme, že to samozřejmě hned uhasíme (což také ještě za jeho přítomnosti opravdu děláme). Útržkovitě z něj vypadávají ještě informace o tom, že je velitelem místních hasičů a na dotaz, jestli je tu pěšky a dá si alespoň hlt slivovice, se otáčí a hlásí, že nás tu jakože neviděl. Nálada je pokažená jenom trochu. Vytahuju foťák na noční snímky a Bahno se chystá ke spánku.

Uléháme kolem jedenácté a je nám dobře. Tedy, jenom asi do půl čtvrté ranní, kdy si jeden místní srnec dal dostaveníčko kousek od našeho ležení. Kdo někdy slyšel štěkat srnce, ví, co je to za protivný zvuk. No a tenhle konkrétní kus to rozjel ve velkém a nedal si pokoj. Vylézám ze spacáku ulevit si a snažím se přitom dělat dostatečný hluk, aby srnec zmizel, a zároveň být dostatečně potichu, abych nevzbudil Bahňáka. Ten to jen komentuje slovy o tom, jak jsem to vydržel relativně dlouho, než jsem vstal.

Ráno je epesní. Slunce svítí, teplota je akorát. Budíme se skoro zároveň a kocovina po pár lahváčích a láhvi portského není. Bahno loví kešku (jednu z mála za celý vandr, páč přes naše kecání po cestě většinou zapomíná) a vyrážíme po směru. Procházíme jarně se probouzející přírodou a místy nemáme slov. Každá zima je v březnu dlouhá, takže dubnové probouzení přírody člověka opravdu naladí.

Do občerstvení Pod Hádkem přicházíme pár desítek minut před otvíračkou. Padá rozhodnutí, že na to točený pivko po takové době si prostě rádi počkáme. V mezičase prohlížíme mapu a posléze už u okýnka kupujeme kelímky s točeným mokem. Řešíme mimo jiné pitnou vodu (dost jí padlo na hašení) a slečna za okýnkem po chvilce kývne, že nám doplní zásoby. Začínají se tu množit lidi, hlavně ti na kolech, takže dopíjíme a mizíme.

Obhlížíme krasová propadání a vývěry, Bahno loví kešky, fotíme a pokračujeme v chůzi. Údolí samo o sobě je krásné, ale čím dál častěji musíme uhýbat cyklistům. Přestává nás to bavit a u Kaprálova mlýna dáváme pauzu. Vůbec nám nevadí, že avizované občerstvení nefunguje. Oblézáme parádní skautskou základnu, čteme infotabule a fotíme.

Kousek dál u Jelínkova mlýnu cyklodoprava houstne už celkem nadměrně. Dáváme pauzu na kelímek a padá rozhodnutí, že dál směrem k Mariánskému údolí nepůjdeme, protože lidí jenom přibývá. Dochází na zkrácení trasy a otáčíme to cca o 180 stupňů.

Stoupáme k Mokerské myslivně a počet minutých krabek už Bahno ani nepočítá. Doprava radikálně opadla a má to být ještě lepší. Chceme se odklonit od značených tras a podívat se na okraj mokerských lomů. Předtím ale uhýbáme ještě k Pacherovu kříži, kde vyhlašujeme obědovou pauzu. Těsně před Hostěnicemi uhýbáme a po kratším stoupání se ocitáme na hraně lomu cementárny v Mokré.

Po krátké kochačce jdeme směr Hostěnice, protože podle map nás tam čeká místní lesní bar, kde bychom rádi spočinuli delší čas. Radost nám kazí, že když přicházíme k dědině, narážíme na ceduli oznamující soukromou cestu a jediný způsob, jak pokračovat, je obejít to zbytečnou kilometrovou zacházkou. Držkujeme a hledáme si na Hostěnicích všechno špatné, což se odráží i v tom, že přestáváme věřit místnímu lesnímu baru a zastavujeme až u Jelenice a Pařezové studánky, kde doplňujeme vodu.

Začínají nás bolet nohy a celkově nám trochu padá morál. Po pár minutách se zvedáme a čekají nás poslední čtyři kiláky na lesní bar U Jarka. Tam plánujeme dnes zakotvit. Jdeme po lesní asfaltce, chůze úplně pohodlná není a my už opravdu šlapeme jenom na výkon. Na Kalečníku ani nezastavujeme.

Kilometr před cílem se ozývá moje koleno a už je to opravdu chůze na srdíčko. Cítíme oheň a po chvilce i slyšíme hlasy. Lovím v hlavě, jestli Jarek hlásil nějakou brigádu, která by vysvětlila nezvyklý ruch na baru v sobotu kolem šesté večer.

Přicházíme na bar a zjišťujeme, že kromě lidí a ohně je přítomná i reprodukovaná muzika. To nám kazí radost. Otvíráme pivo, vážu koleno a řešíme, co dál. Dalších osm set metrů dál je pěkný flek, který jsme míjeli na minulém vandru. Nakonec padá rozhodnutí, rozděláme oheň na menším ohništi, uděláme večeři a ono se to nějak vyvrbí.

Vrbí se to tak, že nakonec zůstáváme, muzika je trošku klidnější (hudební výběr je dokonce překvapivě kvalitní) a partička také pomalu uvadá. Rozděláváme spaní, vytahuju foťák, Bahno pálí jak najatý a je nám vlastně dobře. Večer se utíká neskutečně a o půlnoci plni dojmů a spokojenosti uléháme do spacáků.

Ráno je pohodové, krapet chladnější, ale nic, co by nevyřešil oheň. Na to Bahno slyší a po chvilce už pálí jak o sto šest. Sedíme, děláme kafe, hřejeme se u ohně a zjišťujeme, jak moc se nám odsud nechce. Po nějakém čase se partička postupně vytrácí. Zjišťujeme, že partičky jsou to vlastně dvě, nezávisle na sobě. Čtyři holky míří do Ústí nad Orlicí a do Prahy a ten zbytek si jde po svém bůhvíkam.

S Bahňákem postupně řešíme, kudy půjdeme zpátky a padají velkorysé nápady typu ‚ještě deset kiláků do Račic‘ a podobně. Přisedává k nám mamina s dětma, aby se ohřáli. Bahno znovu roztápí, já (už) neprotestuju. Padá rozhodnutí, že si tu uděláme oběd a půjdeme prostě dajrekt do Olšan, kde je náš extraction point.

V mezičase přisedá tremp Špica z Vyškova a vykládáme. Je to parádní posezení a my záhy na to vyhlašujeme bar jako základnu Bahnotripů. Zároveň ustanovujeme vandr na bar a zpátky jako defaultní s tím, že když prostě bude málo času, nouzovka, rychlovka, tak jenom zopákneme číslo 19, případně nějakou jeho variaci.

Po obědě v jednu hodinu konečně odcházíme směr Olšany. Minikrátká pauza na Kalečníku a pokračujeme do cíle. Po cestě se setkáváme s nelibou reakcí na moje (naprosto věrné) napodobování srnčího štěkotu, které cvičím celou sobotu.

Luciš nás vyzvedává v Olšanech u rybníčku a jedeme rovnou na zahradu, kde nás čeká Romča a všechny děti. Opět rozděláváme oheň a řešíme, jestli jsme ještě pořád na Bahnotripu, nebo už ne. Nálada je skvělá a dochází k ukecání Bahňáků, aby zůstali přes noc. To se také děje a v neděli kolem jedenácté teprve usínáme znavení naprosto vším.

Ráno se loučíme a celý Bahnotrip číslo 20 vlastně nemá jasné ohraničení. Vandr, který jsme vyhlásili jako vandr „ohně“ (kvůli množství a délce trvání ohňů, které jsme měli), jako výroční (protože je dvacátý), jako zásadní, protože jsme si našli základnu, a jako ten, na kterém jsme hráli kvíz na hádání různých faktů o předchozích vandrech.