25.-27. březen 2022
Sotva se venku trochu oteplilo a ukázaly se první slunečné dny, začal jsem mít tradičně roupy a nebyl jsem v tom sám. Q přišel takhle jednou po badecu s otázkou: Co kdybychom vyrazili někam jenom tak lehnout? No a slovo dalo slovo, našli jsme narychlo volný víkend, který se nám zázračně potkal a týden před výšlapem, opět na hale u pivka, přišel Q s návrhem trasy. Podyjí zní skvěle, takže ladíme jenom drobné detaily stran spaní v národním parku a logistiky.
V pátek tudíž bereme houmry a v půl třetí už jej vyzvedávám u baráku. Jakoby nám to někdo vyloženě přál, dělá se nádherné počasí a jaro vystrkuje prsty. Chceme stihnout bus ze Znojma do Vranova ve čtyři. Stíháme s rezervou i přes páteční provoz a tak dáme zavděk jednomu plecháčku než nastoupíme na bus. Ten přijíždí co nevidět a my se i s bágly soukáme na zadní sedačku lokální linky směr Vranov nad Dyjí. Cesta ubíhá, my se kocháme krajinou, ještě pořád v monotónních barvách a co nevidět už vystupujeme na návsi pod zámkem.
V domění, kolik máme času, zaplouváme do místního country clubu na posilněnou a v mapách prohlížíme páteční úsek. Po občerstvení vyrážíme směr divočina. Procházíme nejdřív Vranovem podél toku Dyje a po pár kilometrech začínáme stoupat na traverz nad řeku. Na krátko se zastavujeme nahoře na lavičce. Slunko právě zapadlo a nás čeká nejzajímavější část dnešní trasy – pašerácká stezka. Světla rychle ubývá, takže po kamenech s provazy traverzem vysoko nad řekou jdeme za světel čelovek. To je ta zastávka v country klubu. Odfotíme alespoň za tmy a pokračujeme dál.
Dnešní nocleh plánujeme na přístřešku kousek před Čížovem. Tam jsme chvilku před osmou a přicházíme prakticky za úplně tmy, doprovázené parádní hvězdnou oblohou, na kterou se ne a ne vynadívat. Rozděláváme dlabanec a je nám dobře. Lehce pofukuje, tak kvitujeme s povděkem za částečné krytí z boku a posezení na lavečkách, když už ten ohýnek nebude. Chvilku po osmé pozorujeme přelet ISS a já posléze i velice zřetelný bolid. Později jsem zkusil dohledat záznamy, ale asi nebyl tak významný, aby ho někdo evidoval. Tradičně odfotím noční oblohu, protože té není nikdy dost a zanedlouho zaléháme.
Ráno nás budí „otravná zvuková kulisa“ v podobě ptačího řevu. Začínají brzo. Sice se nám daří ještě průběžně jakž takž usínat, ale nakonec to stejně před osmou vzdáváme. Ráno nás vítá stejně, jako se s námi loučil večer a tak popíjíme kafe za svitu slunečních paprsků, které dávají tušit, že dnes bundy potřeba nebudou. V poklidu se sbalíme a jdeme do nedalekého Čížova. U poslední dochované části železné opony obcházíme infotabule a potkáváme partičku mladých kluků, nebo spíš ještě děcek. Také s batohy. Tipuju je na skauty, ale do řeči se nedáváme, zdravíme se a oni si jdou po svém.
Prohlížíme si ostnaté dráty, betonové jehlany, představujeme si, jak to tehdy vlastně celé vypadalo a fungovalo a vzájemně nadáváme na divnou dobu, kdy musel stát držet svoje lidi uvnitř země ostnatým drátem. Jdeme podél linie a zkoušíme strážní věž, která je ale nahoře zamčená. Po obhlídce pokračujeme po domnělé linii původní signálky. Odkláníme se od všech tras a vede nás to do takřka zapomenuté přírody. Chvílemi musíme obcházet místa silně zarostlá a divíme se, jak málo času příroda potřebuje na zahlazení stop po takové zrůdnosti.
Tím, že jsme se odklonili od všech značených, tras narážíme na jeden z mnoha řopíků, který ale není poznamenán lidskou demencí. Takže v něm nejen, že není bordel jakéhokoliv původu, ale zdi nejsou počmárané a dokonce na trubce ventilace pozorujeme drobné krápníčky. Dopoledne se pomalu převaluje a v nás pálící sluníčko budí chuť na točené pivko. Ve vedlejší dědině to vypadá nadějně. Pozvolna došlapeme do Lukova. Hospoda má otevřít kolem poledne, tak volíme místní sámošku. Paní prodavačka nám ochotně nabízí jediné chlazené lahváče, které má a dává se s námi do řeči. Náves, na které obchůdek stojí, má krásný plácek, ideální na vyvalení se na sluníčku.
Místní dědiny jsou vesměs nedotknuté chalupářskou architekturou a hodně stavení tu připomíná dochovalá hospodářská stavení, jako v Jižních Čechách. Pozorujeme drobný místní ruch a kolem jedenácté se posunujeme dál. Místní hospoda nakonec otvírá až za hodinu a to se nám čekat nechce. Pokračujeme dál po červené. Po pár kilometrech nás naprosto uchvacuje Žlebský rybník. Je to taková skoro až maličká louže s absolutně čistou vodou a my vzpomíname Otu s Radimem, kteří by tam rovnou hupsli. Chvíli posedíme a u mapy padá rozhodnutí navštívit další dědinu. V Podmolí se ptáme místního a ten nám sděluje, že se otvírá až v dubnu. No jo, holt jdeme brzo. Nijak nám to neubírá na radosti, protože je krásně a máme spoustu času.
Po pauze a kochání se místní zachovalou architekturou pokračujeme dál. Na oběd s točeným to nikde nevypadá, takže pokračujeme na flek. Přicházíme k místu, kde bychom se měli odpojit ze značené stezky, ale ejhle, koňská pastvina. Naštěstí nacházíme přece jenom cestu k řopíku, u kterého bychom chtěli spočinout. Je to krásný kus krajiny až stepního rázu a ti „koně“ se sem vyloženě hodí. Ukazuje se, že jsou to vlastně jacísi poníci. Místo noclehu nacházíme, navzdory slušnému nášlapu, už ve dvě odpoledne. Takže krátká pauza a padá rozhodnutí, že skočíme nalehko do Mašovic, dva kiláky přes pole, na pivko a dlabec. V mezičase se ozývá Šnevajs, kde že to přesně jsem, protože shodou okolností taky vandruje po okolí.
Bágly jsme nechali pod košatou borovicí a jdeme nalehko polňačkou. Tak nějak jsme tušili, že tam široko daleko nikdo nebude a ejhle, potkáváme nejdřív chlapíka, který jde opačným směrem, asi ke „koním“ a po chvilce babičku se řvoucím vnoučkem v kočáru. Jinak ale vlastně mrtvo a o bágly stále obavy nemám. Přicházíme do Mašovic. Naprosto nás uchvacuje nádherná budova místní školy. Možná právě pohnutá historie totality způsobila, že se tu stavebním aktivitám moc nedařilo a žili tu opravdu jenom držáci.
Přívětivá hospodská nám točí pivko a naši nerozhodnost mezi smaženým květákem a tvarglema rozsekne tím, že nám to dá půl na půl. Pozorujeme venku další návštěvníky. Obzvlášť nás zaujme výprava hluchoněmým, která po chvilce usedá kousek od nás ke stolu a za úplné tichosti to vypadá, jakoby se vzájemně znakovou řečí překřikovali. Z hovoru hostinské s místním u vedlejšího stolu vyslechneme, že se sem přistěhovala asi z Liberecka a sotva otevřela, přišel covid. Tím, že v hospodě přímo bydlí, se naučila reagovat na zvonění a vydat kýžené kdykoliv takzvaně adhoc.
Přijíždí Šnevajs, se kterým jsem si vyměnil pár zpráv. Dává dlabec a chvilku s náma pokecá. Dělíme se o zážitky kdo kudy šel, kde spal a tak. Z jeho vyprávění je nám krapet zima a zatímco my jsme měli teplíčko i nad ránem, on lehce mrznul u řeky. Večer se chystá na akci s další bandou, takže po hodince odjíždí a my se pomalu chystíme také. Dopíjíme a loučíme se, že teda někdy zas. Cesta zpátky na flek nám utíká mnohem rychleji. Po cestě sledujeme západ slunka přes rovnou pláň. V šest už jsme na fleku a rozbalujeme ležení. Sedíme a vykládáme do úplné tmy a kolem desáté už ležíme.
Noční obloha je zase plná hvězd a já řeším dilema, jestli tu nádheru pozorovat, nebo zavřít oči a spát. Únava to za mě rozhoduje zanedlouho. Noc je neskutečně teplá a tak se průběžně budím teplem a shazuju vrstvy. Ráno nás opět budí zblázněná fauna, které to přes zimu evidentně chybělo. Průběžně se oba budíme a zase usínáme. Kolem osmé už to ale nemá smysl a tak se zvedáme. Ranní kafe děláme na vařiči. Nějaká lehká snídaně k tomu a za chvilku už jsme připraveni vyrazit.
Nedělní ráno je zamračené a šedé. Je to ale jenom drobná skvrnka, která nám ten výšlap rozhodně nepokazí. Sestupujeme k Andělskému mlýnu, kde vlastně nic není. Od něj nastoupáme pár desítek metrů špatným směrem, tak se otáčíme a bereme kurz na vyhlídku Králův stolec. Ta nás absolutně uchvacuje. Holé stromy a tudíž ničím nerušená vyhlídka to jenom umocňují. Po chvilce kochání pokračujeme po zelené traverzem směr Znojmo. Po trase nás čeká ještě pár takových krásných míst. V jeden moment prudce klesáme, potkáváme pár lidí, potom zase stoupáme. Inu, znojemsko je překvapivě kopcovaté, alespoň kolem přehrady.
Na Hradišti u kapličky máme nádherný výhled na Znojmo. Na lavičce sušíme propocené košile a vybíráme, kam zajdeme na oběd. Zjišťujeme, že parkujeme prakticky přímo před vietnamskou restaurací, na kterou čteme vzletné recenze, takže volba je jasná. Při dalším sestupu nás čeká kuriozita v podobě stezky, která se zakrucuje sama pod sebe . Po chvilce se ocitáme pod přehradou u fascinující Kramerovy vily, zasazené ve skále. Úplně poslední stoupání tak absolvujeme v samotném Znojmě a po krátkém blumání bočnimi uličkami nacházíme jak auto, tak restauraci.
Spocení a smradlaví vandráci sice v relativně luxusně působící restauraci vypadají jako pěst na oko, ale pověstná asijská pohostinnost obsluze nedá, než se na nás usmívat. Po jídle už sedáme spokojení, opálení a unavení do auta a jedemě zpět domů. Celkově se nám výšlap náramně vydařil a ustanovili jsme se, že Podují dáme určitě ještě alespoň jednou a tentokráte i s výletem na Hardegg.
Trasa
Po červené z Vranova do Čížova
Po neznačené signálce do Lukova
Po červené z Lukova na Žlebský rybník, odtud po zelené do Podmolí.
Z Podmolí po žluté a neznačené na flek u Mašovických nivek, přes pole do Mašovic a zpět
Po žluté potom od fleku na Andělský mlýn a odtud po zelené do Znojma
Nášlap: 37 km
