13 – Posázaví – Bahnotripy

22.-24. květen 2026

Už nějakou dobu jsme se s Arturem domlouvali, že podnikneme nějakej hezkej vandr, na kterým seznámíme naše ratolesti, protože jsme tak nějak tušili, že budou stejné krevní skupiny. Původní termín v listopadu neklapnul a tak jsme hledali prázdné místo v kalendáři. Květen už zapadnul a tak týden před vyrážkou zakládáme skupinu na domlouvání a začínáme se intenzivně těšit. No a je tu pátek, měníme plán stran dopravy, abychom byli ve Světlé včas a skoro na minutu přesně se potkáváme na parkovišti. Probíhá lehce nesmělá seznamovačka, otvíráme škopek na uvítanou a za chvilku už se cpeme z perónu do vláčku, plného skautů a dalších dobrodružství chtivých osob.

Po půlhodince na stojáka v chodbě vystupujeme na nádraží v Chřenovicích. Máme všechen čas pro sebe, takže nespěcháme. Kátě zalepuju nedohojené puchýře ze školního výletu, Rozka se Zuzkou naskakují na společný vajb (protože formule, Billie a tak) a s Arturem a Arturem řešíme muziku a gear. Po hezky strávené půlhodince vyrážíme podél řeky směr zřícenina, na které plánujeme chrupnout. Do cesty se nám zanedlouho staví kemp u Vlka a tuhle hozenou rukavici neodmítáme. Mládež bere limču, my neodmítnem čepované a vegetíme. Dívčí skupina se začíná nudit a tak vyráží napřed (Káťa už tu loni byla, tak ví) a my teda ještě dopíjíme to jedno další a vyrážíme chvilku po nich.

Na hradě jsme tak akorát. Připravujeme oheň,vybalujeme buřty a bivaky. Večer je příjemný a jak to tak bývá, u ohně proběhne spousta moudrých slov, vtipů a historek. S radostí pozorujeme, jak jsme se nemýlili a že si mladí náramně sedli. Chvilku se baví všichni se všema, chvilku se tvoří diskuzní páry a trojice a je to prostě všechno tak, jak má být. Už je tma a pomale se dostavuje lehká únava, takže kolem jedenácté postupně odpadáme – holky ve společném chumlu, chlapi v druhém.

Ráno mě probouzí brebentění a hihňání děvčat a holub, kterej si zpívá Song 2 od Blur. Když to u snídaně a kávy hlásím ostatním, nejdřív se smějou, dokud toho holuba neslyší taky. Je to obrovská legrace a v průběhu zbytku vandru nás tenhle vál doprovází až do konce. Po kafi se pomale balíme a chystáme se na delší stoupání do Ledče. Dělá se teplo už od rána, takže svršky postupně shazujeme na letní setup. Po otravné stoupačce probíhá krátká pauza na kopci s výhledem a potom už sestupujeme do údolí. Ještě než zakempíme ve vytoužené hospodě, omrkneme vyhlídku na Ledeč.

V hospodě je nejdřív plno, ale stačí počkat jedno pivko a máme volný stůl. Objednáváme dlabec a je nám sakra dobře. To ale znamená pouze jediné, težko se bude šlapat po takové náloži. Po zaplacení razíme na hrad, kde nás čeka muzeum Jaroslava Foglara. Pro mě potřetí, pro Káťu podruhé, ale pro ostatní je to premiéra. Procházíme jednotlivé místnosti a dvojčata (Rozka a Zuzka) pózují s Rychlými šípy. Po prohlídce některým už trochu odlehlo, takže milkshake na náměstí nesmí chybět. Udělala se celkem fronta, takže tam chvilku zkysneme.

Po odpočinku pokračujeme směr Sluneční zátoka. Do cesty se nám staví naučná stezka s popisem jednotlivých táborů a zároveň s mírným stoupáním, které se u některých úplně nesetkává s pochopením. Je už celkem dost teplo, tak se není čemu divit. Do zátoky ale přicházíme co nevidět a skládáme to u Foglarova pomníku. Ještě nám pořád neodlehlo a tak si pauzu protahujeme o něco déle. Někteří lehají, jiní fotí, ale všichni nabírají síly. Půlhodinka pryč a zvedáme se na poslední štreku – Stvořidla.

Po cestě míjíme most s výstrahou před naháčem. Radši se nezamýšlíme a putujeme dál. Po lehkém nastoupání se nám otvírá pohled na údolí, kterým se valí Sázava a v dálce vidíme kouřové signály ze Stvořidel. To abychom náhodou nezabloudili. Je odpoledne, vedro je i ve stínu a všichni se tak nějak těšíme, až to pro dnešek zapíchnem. Ve Stvořidlech jsme o půl šesté, tak akorát! Sundáváme batohy, sušíme záda a vlhčíme hrdla. Překvapivě v kempu není úplně narváno, takže pohoda. Dvojčata mizí na blízkou lávku, kde chytají nějaký signál, aby zjistila, jak dopadla kvalifikace na sprint. My sedíme a moudře hovoříme, jako vždy.

Přichází večer a je čas to zabalit. Kolem jedenácté už ležíme pod širákem a poslední, co vidíme před usnutím je ten pověstnej hotel, s miliardou hvězd. Kolem jedné nás bohužel budí burani v nedalekém přívěsu, které vyhodili z občerstvení a dělají bordel minimálně do dvou. Inu v kempu se vždycky někdo takový musí najít, že? Zbytek noci tak nějak proběhne v klidu. Ráno se budíme celkem brzo, je teplo a spacáky máme krásně mokré od rosy. Naštěstí slunko přichází na pomoc už kolem sedmé a velice rychle dělá svoji práci.

Odhadujeme, kdy tak asi otevře příroda, ale když se nic neděje ani po osmé hodině, vaříme si kafe svépomocí a snídáme v trávě. Je to vlastně fajn. Dvojčata opět mizí pro signál a my se pomale balíme. Kolem deváté už to hřeje jako blázen, pakujeme se a čeká nás poslední úsek. 2 kiláky do Smrčného jsou parádní. Členitá stezka která se semtam vyhoupne výš nad řeku, aby nabídla výhled. Povětšinou jdeme stínem, tak se to dá. Ve Smrčném kempíme na občerstvení. Není kam spěchat a nikam se nám ani nechce. Do světlé k autům to máme ještě asi 5 kiláků. Padá rozhodnutí dojít ještě jednu zastávku do Mrzkovic. Krásná pěšinka a louky. V polovině cesty nás objíždí vláček, kterým bychom se mohli svézt do Světlé. A vůbec ničemu to nevadí.

V Mrzkovicích necháváme dvojčata se všemi bágly a jdeme nalehko pro auta. Cesta uteče jak nic a za chvilku už větráme interiéry rozpálených povozů. Nabíráme dvojčata a bagáž a jedeme do Světlé na společný oběd. Celou dobu si šušňáme v tom, jak se nám vyvedlo úplně všechno a punktujeme plán na další vandr, protože tohle by byl hřích nezopakovat. Jsme krásně nafutrovaní, spokojení, plní zážitků a nezbývá, než se rozloučit a rozjet se každý po svém. Tady se nám zrodilo něco moc pěknýho a už se všichni těšíme na opáčko!