7.-9. duben 2020
Není to ani tak dlouho, co jsem byl na krátkém solu a vida, naskytla se příležitost na něco většího. Ono v tom všem blbým, co se kolem děje se dá vždycky najít i něco pozitivního. A tím není zrovna myšlený laboratorní test. Pravda, už kolem sola na Lesní bar jsem uvažoval o něčem větším, vzhledem k tomu, že odpadla spousta plánů. Přišla nucená firemní dovolená a hned první týden se udělalo krásné jaro. Lehký větřík, který ale neměl co by honil po obloze, teploty přes den 18°C, nad ránem kolem pěti. Od chumelenice v neděli, předchozího vandru, nepadla ani kapka.
Hladově jsem týden projížděl mapy a hledal místa, která jsou relativně na dostřel autem, která budou pravděpodobně prázdná a kde jsem ještě nebyl. Z několika variant to nakonec vyhrály Chřiby a to formou přechodu od Buchlova směrem na západ. Mělo to několik výhod: Luciš pro mě nemusela jezdit daleko, využil jsem červené, jako dálkové trasy a vzhledem ke kopcovitému terénu, jsem měl přislíbený fajn rozhled po krajině. V úterý jsme tudíž dojeli na motorest Tramp v buchlácích, nakoupil jsem na cestu pár plechovek, rozloučil se s rodinkou a tradá do lesa.
Začal jsem hned zostra slušným stoupákem, chvílemi skrze seschlé listí a drobné větve a po prvních pár desítkách výškových metrů jsem se napojil na cestu, která byla na můj vkus až moc dlouho asfaltová. Počasí se tvářilo nadstandardně přívětivě a tak jsem nasadil a za chvíli už mě cesta unášela a já se nechal. První krátký pozastavení bylo u přístřešku Na pile. Ten mě dost překvapil tím, že nabídne v nouzi bohatě místa pro mnohočlennou výpravu. Jako třešinka parádní rohový krb a pár drobností, které se můžou hodit, zanechaných ostatními.
Pokračování v cestě se neslo dlouhým stoupáním, završeným přírodní rezervací Ocásek. Moje prvotní zvědavost byla trošku zklamána, protože se ukázalo, že je to jen vršek se stromy a nebýt toho, že bylo časné jaro a listnáče byly ještě holé, neviděl bych lautr nic. Jen o kilometr dál mi to však vynahradil skalní útvar Kazatelna. Moc pěkný výhled do údolí a po levé straně byl dokonce vidět Cimburk a vodní nádrž v Koryčanech. Krátká pauza se sváčou byla pravda trošku skalená „průjezdem“ cyklisty (terén rozhodně nevhodný na jíný, než pěší pohyb). Nicméně po chvilce už jsem pokračoval dál.
Od Kazatelny jsem se vrátil kousek zpátky a napojil se na neznačenou trasu, protože jsem mířil ke Kozlovi a podle mapy jsem chtěl navštívit i blíže nepojmenovaný skalní útvar. Udělal jsem dobře. Onen útvar za sebou skrýval mini kemp, zanzačil jsem si ho do mapy jako „Kemp Balvan“, třeba se bude někdy hodit. Pokračuju sešupem dolů a Kozel, podstatně větší balvan, se ukázal v plné kráse. Také se ukázalo, že je opravdu oblíbený u lezců. Pravda, všichni byli od sebe minimálně dva metry, ovšem nařízení o zákazu shromažďování tu, vzhledem k jejich počtu, asi porušeno bylo. Co už.
Od Kozla vyrážím dál ke hradu Cimburk, i když vím, že je zavřený. Tak nějak tajně doufám, že se kolem něj najde pěkný místo na zakempování, protože zpátky do toho krpálu soustavně dva kiláky už se mi fakt nechce. U Cimburku nalézám mladý výletující pár. Dělám, že si to fotím ze všech stran a čekám až zmizí. Poté se vydávám na pahrbek v těsné blízkosti hradu s tušením, že by se tam našlo nějaké místo. Nemýlím se, je tam skvělý flek s lavečkou, ohništěm a díky chybějícímu listí, i výhledem do údolí.
Je pět odpoledne, relativně brzo na to to zabalit, ale už jsem celkem unavený a rozhodně tu chci zůstat. Chystám si tedy dřevo, oblížím okolí, věším hamaku. Stříšku s sebou sice mám, ale ani ji nevytahuju, protože předpověď mám tentokrát zmáknutou. Snažím se nedělat větší hluk, protože chlapi, kteří makají na hradu, jsou na něm neustále. Stromy odráží jejich smích i hlasitý hovor a já mám referenci, jak velký zvuk můžu udělat, aby o mě nevěděli. Kolem půl deváté zapaluju oheň, ohřívám dlabanec a vegetím. Je to krásný místo. Slunce už zapadlo, obloha stále svítí světle modře a krom hradníků a zpěvu ptactva je klid.
Později vyšel superúplněk a já jsem začal ladit zrcadlovku. Udělal jsem pár dlouhých snímků hradu, kempu i oblohy ale bohužel baterka ve foťáku už je stará a tak po 15 snímcích umírá. Nedá se svítit. Ještě chvilku vegetím, dopíjím pivko, co si s sebou nesu od startu a spokojeně unavenej ulehám.
Ráno se budím kolem sedmé, slunko už vyšlo, v korunách to krásně svítí. Pomalu se balím, snídám a prohlížím mapu. Dochází mi voda a tak hledím k nejbližším studánkám. Studánka „Paní“ nevypadá vůbec přitažlivě. Je v ní jen stojatá voda a po nabrání v ní plave spousta smetí. Beru ji jen jako nouzovou a vyhlížím k další. Pokračuju tedy dál a po pár stovkách metrů nalézám krásný flek. Mimo stezku, krásný „minilom“. Chvilku u něj vegetím a zaznačuju do mapy jako „Kemp Kráter“.
Pokračuju dál přes Moravanské lúky na Zavadilku. Kousek pod ní je studánka Zavadilka. Baví mě její popis v mapách: „U studánky se dá chvíli posedět, občerstvit se po dlouhé cestě výbornou vodou a kdo bude mít štěstí (nebo smůlu, jak se to vezme), může u studánky potkat místního naháče.“ Měl jsem štěstí, nepotkal jsem ho. Voda doplněná a já se kousek vracím nad Zavadilku a pak dál po červené ke Kalíšku.
Je to opět obrovský balvan. Při sestupu k němu se ozve moje prastaré zranění a koleno od této chvíle soustavně píchá a znemožňuje pohodlný pohyb. U Kalíšku rozdělávám křesadlem mini ohýnek, na něm ohřívám obědovou konzervu a odpočívám. Po nutném ‚oběhnutí‘ místa balím cajky a vyrážím. Čeká mě první dědina od startu, Bohuslavice. Využívám otevřeného obchodu a u kamenného posezení svačím nakoupený chleba, slaninu a zapíjím to ne úplně chlazenou plzní. Zároveň také padá rozhodnutí, že tohle čtyřdenní vandr bohužel nebude a hledám místo, kam ještě dnes dojdu (mám už ten den 15 km a z toho posledních 5 mě bolí noha). Je na čase sejít ze značených tras a vydat se do neznáma. Vyhrává to vrcholek kopce Hrádek.
Beru útokem cyklostezku (naštěstí skoro prázdnou) a po kiláku a půl z ní mizím do polí. Doslova, protože polní cesta v mapách byla reálně nepoužitelná. Naštěstí bylo sucho a tak jsem zápasil jen sám se sebou. Čekal mě výstup na kopec, na kterým jsem plánoval přespat. 90 výškových metrů, byť celkem v mírném stoupání byl opravdu nářez a byl jsem rád, že mě nahoře čekal takový krásný pustý les. Rozdělávám hamaku, svačím, odpočívám v ní a přemýšlím, co dál. Je tam krásně, ale podmínky pro oheň nic moc – velký riziko. A celkově mi tam něco nepasuje. Po hodince odpočinku si dodávám sil, že ještě 2,5 kiláku zvládnu a odebírám se neznačenou ‚cestou‘ dolů k nádrži u Jestřabic.
Sestup sám o sobě byl celkem legrace, byl to ohromný svah, cesta spíše nebyla, než byla a místy jsem se doslova prodíral křovím. Dole jsem musel dát kvůli stále víc bolavé noze, odpočinek a dát se trochu dohromady. Ten den už jsem měl 19 kilometrů a bylo to znát. Poslední kilometr po polích, loukách a jednom překonání koryta potoku jsem vítězoslavně došel k vodě. Našel si ideální místo, dal odpočinout nohám, něco pojedl a na internetu zjistil, že jsem vlastně na soukromém rybářském areálu a zakempit tam by smrdělo nejenom od ryby. Neochotně se vydávám ještě jednou, do přilehlého hájku, který vypadal dost divoce na to, aby tam někdo něco hledal. Našel jsem místo s pěkným výhledem na nádrž po setmění ulehl unavený, jako batole.
V noci mě párkrát probudila bolest kolene. Uvědomil jsem si, že jsem udělal chybu a nesundal si stahovačku, kterou jsem si koleno zafixoval na těch posledních pár kilometrů. Narychlo ji, bez vylézání z hamaky, sundávám a usínám. Je to mnohem lepší. Ráno se budím opět do překrásného svítání. Není nač čekat, balím cajky, vážu koleno a sestupuju k nádrži, abych se vyvalil na sluníčku a posnídal. Kolem procházejí rybáři a zdraví mě, jako kámoše (nevšimnou si, že nemám pruty, ale co už). Jednoho se ptám, kde se dá sehnat voda. Odkazuje mě na barák, kde se prodávají povolenky. Paní mě posílá dozadu do umýváren. Bezva, spláchnu přitom i xicht.
Měním svoje původní rozhodnutí, že mě má Luciš vyzvednout tady a odhlodlávám se k posledním pěti kilákům. Dojdu do Koryčan, to prostě dám. Jdu zvolna, není kam spěchat a já stejně ani nemůžu. Po chvilce se ocitám na louce, poli a pak zas louce. Stoupání mi dělá problémy, ale klesání je úplný peklo. Jedna louka má sklon jak černá sjezdovka a já těžce oddychuju po každé sadě kroků. Konečně se napojuju na polní cestu a jakž takž se mi daří udržet tempo.
V mezičase hlásím na základnu, že extraction team může vyrazit na vytyčenou kótu. Koryčany mám pod sebou a pomalu se k nim přibližuju. Stále jdu po neznačených cestách, až mě to zavede na ranč, kde musím dát přednost 40 koním. Běží, takže nestíhám vytáhnout telefon pro fotku. Zdravím se s několika lidmi z ranče, omlouvám se za to, že jsem jim asi vlezl na pozemek. Ukázalo se, že nevlezl, ale z druhé strany by se tam jeden nevydal. Na náměstí v obchodě kupuju plech na spláchnutí toho výkonu, bolesti i prachu, který byl všude.
Vandr se opravdu vyvedl. Počasí bylo královsky dokonalé a nebýt jediné drobnosti, možná bych došel i do Slavkova, čímž bych dal svůj vzdálenostní rekord.
Od motorestu Tramp nahoru k rozcestníku Pod Holým kopcem.
Po červené k rozcestníku Na pile a dál.
Zkratkou na zelenou do PR Ocásek. Dál po červené na Kazatelnu. Od ní oklikou po cyklostezce přes Kemp Balvan na Kozla. Kousek zpátky po červené na rozcestník U Mísy a po zelené na Cimburk. 
Od Cimburka po zelené zpátky a pak po žluté spojovačce ke Křížku. Odtud dál po červené přes Moravanské lúky, Zavadilku, Kalíšek do Bohuslavic.
Z Bohuslavic po cyklostezce kolem kolejí, pak do pole a na úpatí kopce. Odtud polňačkou nahoru.
Doslova křovím a srnčíma stezkama sešup dolů k silnici. Odtud po polích směrem k vodní nádrži Jestřabice.
Z Jestřabic opět loukami a poli až do Koryčan.
Nášlap 37 km
