24 – Hostýnky – Bahnotripy

14.-16. duben 2022

Tak přišel duben a s ním čas na tradiční jarní výšlap. S Bahnem jsme se sice viděli u ohně už na jeho chatě a pravda, spali jsme v ní bez topení, takže to mohlo trošku evokovat vandr, ale byl to vlastně jen takový teaser. Počasí bylo chvilku jarní a chvilku ještě pořád dozvukovalo zimou, která se ne a ne rozloučit, ale nakonec vyhlídky vypadaly dobře a mezi námi, šli bychom tak jako tak. Volba trasy tentokrát padla na Hostýnky a pro mě to bylo takové vzpomínání na doby, kdy jsem tam jezdil s partou i sám celkem často.

Protože jsou Velikonoce a máme nějaké rodinné povinnosti, padá volba na vyrážku už ve čtvrtek s tím, že se v sobotu vracíme. Tentokrát vyrážíme každý zvlášť. Já z Roury (a ještě se vezu jako pán s Qčkem, který shodou okolností jede kolem) a Bahno ze Štbka. Původně jsme se měli potkat už v Holešově, ale nakonec je sraz u Květoša v Přílepance, v hospodě, odkud se vždycky vyráželo na srub. Tenhle vandr bude totiž srubový a já mám částečné obavy, jestli ten Přílepský ještě vůbec stojí, případně v jakém je stavu.

Měl jsem volno, takže jsem vyrazil dřív a čekám, až se Bahno přidá. Je krásně a tak si čas krátím pivkem a hraju si s novými hodinkami, které plánuju používat jako tracker. Za cca hodinku přichází Bahno, vítáme se a u pivka se těšíme, co nás tentokráte čeká. Vykládám mu o době, kdy jsem sem jezdil opravdu často, bavíme se nad mapou, kudy že to vlastně půjdeme a necháváme se příjemně oslňovat slunkem ve zlaté hodince. Po chvíli platíme, kupujeme nějaká pivka na cestu a vyrážíme směr srub.

Po projití dědiny jsme za chvilku na okraji lesa a já vzpomínám, kudy že se na ten srub vlastně dostaneme. Jsou dvě cesty, jedna na jistotu a druhá pro zkušený. Nakonec odvážně volím tu pro zkušený a po chvilce nejistého kurzu narážíme na pěšinku, která nás dovede až ke srubu. Přicházíme značně zadýchaní a vidíme, že kolem srubu se pohybuje pár živol. Zdravíme se s nimi a zjišťujeme, že jde o novou osadu, která se s původním majitelem domluvila, že se o srub bude starat. Přišli jen na kontrolu a po půl hodince odcházejí a přejí nám hezkou noc.

Zatímco já v úžasu zkoumám, jak se o srub dobře starají a co všechno nového udělali, Bahno netrpělivě maže pro dřevo na oheň. Po chvilce se k němu přidávám a co nevidět už praská v ohništi a my se uvelebujeme kolem. Slunko zapadlo a soumrak se pomalu loučí. Dělám pár fotek a užíváme pohody a klidu. Mně vyvstávají vzpomínky na všechny ty noci, co jsem tu strávil a nechávám se unášet lehkou nostalgií. Kolem desáté to unavený balím a jdu si lehnout. Bahno se přidává po cca půlhodince.

Spalo se náramně, vlastně jako vždycky na srubu. Ráno nás probouzí pár kapek, klepajících na střechu a do listí kolem. Ani se nechce vstávat, ale tak nějak mi to nedá. Bahno ještě spí a tak jdu ven, sedím na zápraží s cigárem a užívám té pohody a klidu. Po chvilce vstává i Bahno, děláme kafe a snídáme. Přichází Dory – původní osadník. Zdravíme se, prohodíme pár vět a on pak zase odchází. Zanedlouho po něm se balíme i my a vyrážíme směr Rusava.

Hostýnky jsou stezky do kopce z kopce. Hned ráno nás čeká slušné nastoupání, ale je to na pohodu, máme plno sil. Často jdeme po neznačených stezkách a občas dokonce i mimo ně, prostě lesem podle mapy zhruba někam. Napojujeme se na modrou a jdeme kolem skalního útvaru hrad, který tak opravdu vypadá. I tady se kůrovec celkem podepisuje, takže je tu spousta míst, která jsou odkrytá a my si tak můžeme vychutnat krajinu s jejím zakřivením a rozlehlostí.

U Stiborových bud se rozhodujeme, že si trasu protáhneme a podíváme se na zříceninu hradu Křídlo. Byla to skvělá volba, už po cestě nás čeká několik nádherných výhledů do krajiny. Mračna se začínají trhat, sem tam vysvitne i slunko, ale viditelnost je pořád relativně špatná. I tak ale z jednoho místa vidíme podle mapy až na Olomouc a Lipník nad Bečvou. Na Křídle rozbalujeme oběd. Smažíme salám s cibulí a pak jej zaléváme dobrým hostincem, tradiční bahnotripovou lahůdkou. Vaříme na vařiči, protože u ohně bychom zkysli zbytečně dlouho.

Po obědě pokračujeme na Rusavu. Kocháme se výhledem do ostře zařezaného údolí, na severu od nás se na kopci tyčí Hostýn a my se nemůžeme vynadívat. Míjíme původně značenou žlutou, která prostě vyznačená nebyla a o kousek dál se pouštíme ze svahu dolů bývalou lesní cestou. Za chvilku už jsme v údolí Rusavy a jdeme po silnici do dědiny cca 3 kilometry. Je to trošku nudná část cesty, ale je hezky a víme, že na jejím konci nás čeká odměna v podobě pivka a odpočinku u Bílého koňa.

Přicházíme do hospody a evidentně tam mají vandráky rádi. Dáváme si zelené pivko a relaxujeme na venkovní zahrádce. Sem tam se objeví pár lidí, ale nijak živo tu není, což nám vyhovuje. Jednu chvíli se s námi dává do řeči starší manželský pár. Standardně vyzvídá, odkud a kam jdeme a odkud jsme. Ukazuje se, že jsou také brňáci. Jinak ale diskuze nijak zajímavá není a nikam nevede. Po chvilce odcházejí a začíná pršet. Pravda, už jsme chtěli vyrazit, ale počasí nás ještě zdrželo. Tak ještě pivko a přesun pod zastřešenou terasu. Při pídění se po heslu k wifi se nám dostává odpovědi „Nemáme wifi…. Malým, dohromady.“ Pěkné.

Kolem šesté už to ale opravdu balíme a při placení se nám stane malý fail – ukázalo se, že nemáme dostatek prostředků. Kartou se zaplatit nedá, co teď? Naštěstí 21. století nám nahrává, já navrhuju, že pošlu peníze převodem na účet. To také vzápětí dělám, přidávám pořádné dýško a za minutku mi paní vedoucí hlásí, že došly. Tím pádem nám nakonec zbyde i na něco do petky. S díky se loučíme a vyrážíme směr Duchárna – další srub. Cestu na něj z této strany neznám, takže jdeme podle map a hned ze startu se vydáváme špatným směrem.

Vím, kde srub zhruba leží, takže po chvilce sledujeme výsek, který nám odhaluje, že nás čeká prudké stoupání, v polovině zpestřené o hodně prudké stoupání. Nedá se svítit, zatneme zuby a šlapeme. Podle propočtu má druhá část sklon více než 30° a to už je s báglem na zádech a pár pivky v nohách pořádně znát. Nakonec se dostáváme na lesní cestu, která nás navede přímo pod srub. Na ten dorážíme po pár minutách.

Duchárna není standardně otevřený srub, s čímž jsem počítal, ale je u něj krásný velký flek s ohništěm. Nicméně při příchodu vidíme, že okenice jsou dokořán, srub je odemčený, vytopený a na fleku hoří oheň. Jen tu nikdo nikde není. Sedáme, odpočíváme, Bahno tradičně přikládá a sledujeme, jak v dálce kdosi dělá v lese. Asi si nás také všimli. Po chvilce slyšíme, jak se snaží s teréňákem vyhrabat z bláta. Neváháme a jdeme pomoci.

Auto je venku raz dva a my se seznamujeme s Blankou. Má s sebou dva psy a ten její jede ještě někoho vyzvednout a dojde pěšky později. Ukazuje se, že jsou to obyvatelé srubu. Tak s ní jdeme k ohni, seznamujeme se, povídáme si a tak. Po chvilce přichází Gustav s kumpánem a nakonec ještě s kamarádkou i Franta, kterého jsme tlačili z bláta. Zdravíme se a fasujeme za pomoc plecháček. Vykládám, jak jsem sem jezdil s partou a co jsem tu všechno zažil. Vzpomínáme na společné kamarády a akce, kterých se tu konalo obrovské množství.

Gustav nám navrhuje, abychom spali s nimi na srubu, že místo je a my, vědomi si špatné předpovědi počasí, rádi přijímáme. Holt ten nový tarp Bahno neotestuje ani tentokrát. Večer se zvedá vítr, takže se u ohně prakticky nedá sedět a postupně se všichni dekujeme do boudy. Tam je pro změnu přetopeno, ale alespoň nepálí oči. Sedíme u stolu, postupně likvidujeme obrovské množství jídla, které jeden z kumpánů navezl a udělal na roštu, a postupně odpadáme do spacáků.

Nutno podotknout, že je opravdu hodně teplo, navíc spíme na horních palandách a máme zimní spacáky. Takže se potíme a spacáky slouží jen jako výstelka. Poslední mohykáni odpadají kolem půl druhé. Jejich halasení je vystřídáno poctivým chrápáním hned několika borců, takže o krásném vyspání jako předešlou noc si jeden nemůže nechat ani zdát. Doslova. I tak jsme rádi za azyl, protože venku silně fučí a vyspání by bylo vlastně stejné. Ráno se probouzíme celkem brzo. Chrápání totiž vystřídalo nedočkavé štěkání psů.

Postupně se probouzíme všichni. Zatápí se v kamnech, dělá se kafe a my se s Bahňákem pomale chystáme na odchod. Po kafi se loučíme, děkujeme za vše a vyrážíme směr Lukov. Zatímco včera jsme šli v krátkém a opalovali se, dnes ráno poletuje sníh a je celkem nevlídno. Od srubu vyrážíme po cestě, která není tou, kterou jsme chtěli jít, ale nevadí. Jde jen o drobnou zacházku a po chvilce už jsme na lesní cestě směr Vlčková a Lukov.

Nad Vlčkovou se nám otevírá výhled, který, nebýt mrholení, by byl určitě krásný. Pokračujeme po traverzu směrem k hradu. Počasí není nic moc, takže se u hradu zdržíme opravdu jen krátce, uděláme pár fotek a pokračujeme do dědiny. Čeká nás poslední sestup a jen co vylezeme z lesa a přicházíme do dědiny, mračna se začínají trhat. Bereme útokem místní fajnovou pizzerii, kde na nás nejdřív hledí lehce rozpačitě, ale po objednání jídla už je to v pohodě. Máme cca hodinku a půl do odjezdu autobusu.

Zastávka je hned u pizzerie, takže máme přehled. Bus jede chvilku po jedné a veze nás do Zlína. Tam bereme útokem bankomat a ve tři čtvrtě na dvě už sedíme v buse směr Vyškov. Po pár minutách jízdy se vyjasňuje a my postupně usínáme. Pro jistotu mám natočený budík, ale budím se 15 minut před Vyškovem sám, takže pohoda. Ve Vyškově už na nás čekají naše laskavé ženy, takže se loučíme a jdeme každý ke svému kočáru.

Vandr se opravdu vyvedl, prošli jsme spoustu krásných míst, zažili zase něco o krapet jiného, jak už bývá tradicí a jednoznačně se na Hostýnky ještě určitě někdy podíváme.