31 – Vildenberk a lomy – Vandr, který neměl být

8.-10. srpen 2025

Relativně nedávno, po výročním vandru se ženami jsme se opět ocitli na společném výšlapu. Začalo to celkem nevinně, kdy jsme se s Bahnem dohadovali, že na Vildenbergu byl s Máťou a nebylo tam kde zabivakovat. To se mi nezdálo, protože tam vím o třech flecích a tak jsme se chvilku dohadovali nad mapou, až jsme v telefonech přepnuli na kalendáře a našli společný volný pátek, kdy to tam půjdeme společně zkontrolovat. Tak nějak samo se to postupně vyvíjelo do toho, že to půjdeme přes celý víkend. V průběhu se to tak nějak akceptovalo a nabídl jsem Luce, aby se přidala. Ta nakonec kývla, byť jenom na jednu noc. Málem se přidali ještě chlapci z Hudromotoru, ale to nakonec nezaklaplo.

Protože bylo teplo, nabalili jsme se velice nalehko (já do 40l báglu, Luca dokonce legračně jenom do 25l) a vyrazili do šumického pivovaru Vildenberg, jež byl místem srazu s Bahnem. Ten dorazil o půl hodinky později po nás a to jsme samozřejmě oslavili čepovaným škopkem, který v tom letním vedru přišel vhod. Zatímco jsme zaháněli vedro místními speciály, slunko se pomaličku přehupovalo za obzor a po nespecifikované chvilce, prosezené na zahrádce jsme se vítězoslavně zvedli a přesli k autu. Luca totiž tradičně nepila a tak nás popovezla za dědinu, kde si nechala auto pro ranní odjezd.

Nebudu popisovat komedii o tom, jak jsme se tři dospělí s batohy nacpali do Coopera, to nechám na vaší fantazii. Za pár minutek jsme tu komedii rozšířili o výstup. Nahazujeme báglíky a za pološera vyrážíme na místo určení a za necelé dva kiláky jsme na místě. Bahno již tradičně sbírá dřevo na oheň, který prakticky nepotřebujeme, ale tak nějak k tomu už patří a Luca vybaluje svůj miniaturní baťůžek. Po chvilce zjišťuje, že nemá karimatku a tak se smiřuje s tím, že bude spát na zemi. S tím se nesmiřuju já a dávám jí tu svoji s tím, že na té zemi zaspím já. Večer pokračuje do tmy a po nějaké době uleháme. Je pořád dost teplo, jasno a svítí úplněk. Do toho já ležím na zemi a zatímco ostatní po nějaké chvilce zabírají, mě to nejde.

Kolem půl třetí se zvedám a sunu si ultratenký spacák někam, kde odhaduju, že by mohla být zem alespoň trochu měkčí. Podloží je tu tvrdé, udusané a kamenité. Zkouším to na pěšince, je to bída, ale únava mě pokouší. Ve tři mě budí Bahňák s jeho zívacími pazvuky a do toho tichá mluva obou. Nejdřív se utrhuju, že bych rád taky zaspal, ale nedaří se. Vzdávám to. Bahno po chvíli vyřkne ideu, že se sbalíme a prostě půjdeme. To se nám ještě nikdy nestalo (ano, jednou jsme ve tři v noci přestavovali přístřešek kvůli dešti) a tak po chvilce nečinného bytí balíme krámy a ve čtyři ráno za pomalého úsvitu vyrážíme.

Jdeme směrem k Žalmanovu kamenu, po cestě nás hlídá jasná konjunkce Venuše a Jupitera a vpravo na nás svítí oranžový měsíc. Na místě se na chvilku zastavujeme a snídáme plechovku piva. Jsme rozbití (já nejvíc – nespal jsem ani minutu) a tak po chvilce vyrážíme na Jarkovo. Přicházíme už za světla a tam se občerstvujeme tyčinkami a vaříme kafe. Trošku smutně pozorujeme, co s Lesním barem u Jarka udělá pár nevychovanců a boznáků. Místo pustne a je skoro k nepoznání. To je tak, když kvůli pár zbytečným jedincům trpí celá společnost, no. Po kafi se loučíme s Lucou. Bere to přes Vítovice zpátky do Šumic k autu a my pokračujeme dolů na Malou Říčku. Nedávno tam Lesy ČR udělaly zbrusu novou útulnu a říkáme si, že to je ideální místo, kde zalehnout a trochu dospat.

Škaredě se mýlíme, když vidíme, že je obsazená cca šesti „vandráky“, kteří si sem vyložene přišli předchozí noc udělat párty, soudě podle bordela, vypitých flašek a plechovek a smradu od nich se linoucího. Trochu zklamaní pokračujeme dál po modré směrem ke třem Javorům. Je něco po osmé ráno a já jsem už naprosto grogy, takže hlásím, že aktivně hledáme místo, kde lehneme. To nacházíme jen o kousek dál od Říčky. Leháme kousek od stezky na rovný plac a stromy nám naštěstí skýtají stín a chládek. Uleháme a oči se otvírají po cca třech a půl hodinách. Blíží se poledne, horko nás naštěstí nijak netrápí a jsme jakž takž odpočatí. Balíme tedy a stoupáme ke třem Javorům. U přístřešku na chvilku sedáme a hlásíme se ženám. Přisedá k nám domnělý pobuda, ze kterého se vyklubal jen zanedbaně působící turista, který si vyrazil na houby.

Po chvilce se loučíme, odchází on a hned po něm i my. Jdeme do Olšan. Cesta je krátká, z kopce a stínem, takže na pohodu a únava se neprojevuje nijak extra. V Olšanech se nejdřív chystáme sednout u nově postaveného občerstvení na Cihelně, ale borci nás slušně upozorňují, že tam mají dnes soukromou akci. Nevadí, přesunujeme se ke kiosku u rybníčku. Bereme zadní stůl pod slunečníky a Bahno vytahuje k pivu bezva deskovku „Příští stanice Londýn“. Do hraní a popíjení se od Cihelny ozývá něco jako balkán, nebo skáčko. Po chvilce se ukazuje, že je to cikánská muzika hraná napůl živě a napůl na samohrajky. Po hodině a půl to začíná být jednotvárné a otravné, tak se zvedáme a přesunujeme se na farmu. Holdáme dát pozdní oběd.

Bahno dává smažák a evidentně je to v rodině kryptonit, protože ho to brutálně sestřelí na zbytek dne. Naštěstí to máme na Smutnou skálu už jenom 3,5 kiláku. Vyrážíme občerstveni a unaveni přes louku, napojit se na modrou a žlutou. U Manzurky to na Bahňáka padá definitivně a je trochu (dost) zklamaný, že Manzurka není tím místem, kde budeme nocovat. Smutná je ještě o krapet dál a naštěstí jsme tam coby dup. Skoro hned rozbalujeme cajky, na oheň to dneska určitě nebude a tak Bahno v klidu relativně brzo lehá, i když ještě úplně neusíná. Já jsem ten deficit přebil, takže jdu do spacáku o nějaký čas později. Mám už svoji karimatku, příjemně nám pofukuje, od měsíce jsme odstínění a spí se jednoznačně líp.

Vstáváme v neurčenou ranní hodinu, Bahno se cítí mnohem líp a rozdělává oheň. Vaříme kafe (na vařiči) a zevlíme. Bahno dělá průzkum a tak nějak se pomaličku dáváme do kupy a chystáme se na odchod. Balíme to za cca hodinku až dvě. Končit budeme v Nemojanech, kde nás vyzvedne Luca. Šlapeme tedy posledních pár stovek metrů, předbíhá nás borec velice nalehko s tím, že si udělal výšlap z Lužánek do Vyškova a zpátky. Borec, nebo magor. Přejeme hodně štěstí a už mizí v ulicích Nemojan před námi. Docházíme na místo vyzvednutí a Bahno se modlí, aby pro nás Luca nepřijela Cooperem. Zatímco zabíjíme pár minutek ve stínu lípy, Luca přijíždí Cooperem. Nastává opět komedie nastupování, která pokračuje v Rousecu před Záložnou vystupováním.

Záložna je zavřená a tak jdeme do kavárny na druhé straně náměstí. Sedáme na pivko, protože bus Bahňákovi jede až za hoďku a znovu vytahuje deskovku. Popíjíme, hrajeme a dělíme se o zážitky ze soboty a neděle. S Bahnem se svorně shodujeme na tom, že je sice hezký moci jít s miniaturním batohem, ale vandr v létě, v horku i v noci si pro příště už klidně odpustíme a vrátíme se k našemu podzimnímu/zimnímu/jarnímu modelu. K tomu máme přece jenom blíž.