29 – Posázaví – Bahnotripy

4.-6. duben 2025

Je tu další rok, další jaro. No a my už se těšíme na letošní objevování. V pátek se scházíme na nádru v Brně a sedáme do vlaku směr Vysočina. Čeká nás další putování podél řeky, tentokrát je to Sázava. A tak sypeme rychlíkem směr Světlá nad Sázavou. Je to paráda. Jede nám přímý vlak, párkrát zastaví a za hodinku a půl už vystupujeme na místním nádraží. Jdeme bohužel přes celou Světlou, takže po cestě odfotíme skautský domeček a obdivujeme místní zámek a náměstí. Tam také Bahno neúspěšně zkouší sehnat pečivo v obchodě. Vyrazili jsme celkem brzo, cesta byla rychlá a tak je ve fondu hodně světla. Podle map koukáme na místní hospody a žádná sláva. Bereme si jedno čepované v místní paluše, ale pak se raději posunujeme naším směrem.

Po chvilce běžným tempem už konečně opouštíme civilizaci a za západu slunka/soumraku jdeme podél řeky do lesa. Cílem je cca 9 kilometrů vzdálené veřejné ohniště v jedné zátoce. Čím víc se blížíme, tím je cesta zajímavější (kameny, pěšinky a tak) a zároveň se víc a víc šeří. Na fleku jsme prakticky za tmy. Nevadí, měsíc nám přisvětluje a čelovky stačí. Bahno se ujímá sběru dřeva – je ho tu požehnaně, takže bez práce – a já v mezičase stavím střechu. Pršet nemá, takže spíš kvůli rose, která tu určitě padne. Za chvilku už se ozývá to slastné praskání dřeva, které se snaží konkurovat Sázavě, proplétající se korytem mezi kameny.

Čas od času projede posázavský pacifik a jednou se mi ho daří jakžtakž odfotit. Dlabeme, popíjíme plecháčky a vykládáme si Dad jokes, které jsme si od minulého vandru nasbírali. Nálada je pohodová a únava mírná. Nakonec to balíme před půlnocí a uleháme, jak jsme si ustlali. Bahno spí celou noc jako zabité, já se budím střídavě kvůli rychu od řeky a nebo mě budí skřípající kola vlaků, které i v noci projíždí. Nakonec se ale přece jenom spí v pohodě a ráno nějaká velká únava není.

Vstáváme mezi osmou a devátou do dalšího krásného dne. Zima nijak zvlášť není, ale oheň na ranní kávu zakládáme. Slunko je stydlivější, ale nakonec zasvítí a je příjemně. Po kávě s rumem balíme a pokračujeme po proudu. Po cestě míjíme Rodrigovu skálu a za necelé dva kiláky nás vítají Stvořidla. Legendární nástupní místo pro vodáky, včetně pagody, která je ale bohužel zavřená. V přilehlém penzionu však paní zrovna roznáší slunečníky na terasu, takže zaujímáme bojovou pozici a nepohrdneme lahváčem kozla a plzně. Já tam zároveň objevuju parádní keramický hrneček a – ač to normálně nedělám – po zaplacení jej balím do batohu – suvenýr. Po občerstvení se loučíme a jdeme dál.

Pokračujeme k místu, na které se těším úplně nejvíc – legendární Sluneční zátoka. Asi je málo těch, co nečetli alespoň jednu foglarovku a tohle místo je tudíž vlastně nutností navštívit. U pomníku panu Foglarovi sedáme a děláme pauzičku a fotky. Na protější skále vidíme v dálce, jak se někdo škrábe na vyhlídku. Využívám podnikavého ducha a křičím na ně, jestli nám neudělají fotku a nepošlou na telefon. Daří se a za chvilku mi jistý Vítek volá, že mi to pošle na WhatsApp. Tam také ihned přistávají obrázky. Posílám obratem jednu fotku jim, vyměňujeme si pár zpráv a děkuju za ochotu. Máme fotku z vyhlídky, kam jsme se nemuseli škrábat a zároveň první společnou z takové dálky.

Je na čase vyrazit. Jdeme podél altánu, kde jsou infotabule se záznamy z některých náročnějších válečných táborů. Každá tabule navíc obsahuje instrukce ke hře, která se dá hrát v blízkém okolí a která má nějaké spojení s vytrvalostí, přesností, trpělivostí a fyzickou zdatností. Postupně se škrábeme do svahu a nahoře nás směrem k Ledči čeká jednak podsadový stan a druhak další sada tabulí s hrami. Průběžně je fotíme. Jdeme vlastně špatným směrem. Končíme totiž na začátku naučné trasy u první infotabule v sérii. A to už začíná Ledeč. Tam zastavujeme na pivko a dlabec v restauraci u řeky naproti hradu. Na něj jsme se sice původně chystali, ale prozatím tomu dáváme vale. V restauraci se posilňujeme, také potkáváme Vítka s jeho doprovodem a zdravíme se tentokrát i zblízka. Po posilnění to bereme ještě pře Billu, doplnit zásoby a už se škrábeme na Šeptouchovskou skálu. Je tam vyhlídka a altánek. Protože je to ale přímo ve městě, je tam adekvátní bordel po omladině, což nás trochu mrzí.

Je odpoledne, máme oba docela výbřed z oběda apod., ale nezbývá než pokračovat dál. Cesta nás vede kolem zimního stadionu, na kterém (jak víme od kolemjdoucích, které jsme potkali ve Sluneční zátoce) se koná turnaj v dívčím hokeji. Doufaje, že tam bude nějaké bistro, zalézáme dovnitř a ehjle, koukáme přímo na hokej. Holky hrajou dobře, ale po pěti minutách to balíme a posunujeme se dál. Jsme víceméně na konci města a čeká nás posledních pár kilometrů do dnešního cíle. Stoupáme za městem směr Obrvaň (Kenobi) a je to pěkná otrava. Jdeme po asfaltce, vlastně nijak zajímavým terénem a navíc začíná dost silně a studeně foukat. Tohle prostě musíme kousnout. (Bahno tuhle útrpnost řadí mezi minimálně 10 nejnaseróznějších stoupáků v rámci Bahnotripů.) Už jenom tři kiláky! Za dědinou slézáme z kopce a je to trochu lepší, i cesta se mění na polňačku. Dál už jdeme jen, abychom byli na místě.

Na hradě Chřenovice jsme před šestou hodinou. Je spousta světla a protože předpověď hlásí arktický vzduch, chceme si opravdu pohrát s přístřeškem, abysme byli slušně vykrytí. Po obhlídce terénu nakonec volíme přece jenom předpřipravenou konstrukci a v ní tak stavíme přístřešek krytý prakticky ze všech stran. V mezičase přichází z jiného směru partička pěti borců se psem. Dnes budeme mít společnost. Jsou zhruba v našem věku, ajťáci (nečekaně) a plánují přespat. Mají v nohách 23 kiláků a je to na nich znát. Vítr se zvedá, takže neváhají a zazimují se. Zároveň hledají místo na spaní (bohužel pro ně jsme tu byli už před hodinou) a pak už probíhá vzájemná družba. Teda, hlavně z jejich strany. Litrovka slivovice ve skle, kusanec španělské šunky i s prkýnkem a nožem a tak. Snažíme se nabídnout, co máme, ale borci jsou v klidu. Večer probíhá tradičně u ohně, choulíme se blízko, protože fouká a zima je větší a větší. Kolem desáté odcházejí spát poslední včetně mě. Bylo toho dnes akorát.

Ráno se budíme v různém rozpoložení (třeba Bahno v zechcaném spacáku od Nicka – to je ten pes). Jednomu borcovi nesedlo včerejší jídlo a tak měl v noci nehezké epizody a ráno podle toho vypadal, někteří vykosili a někteří naopak ne. Ráno sbíráme ještě trochu dřeva a rozfoukáváme oheň. U toho se dozvídáme, že jeden to dokonce zabalil hodně brzo a už je pryč. Kořeni se nakonec loučí o půl deváté a sypou na vlak směr Kácov. Náš plán byl původně tím stejným směrem šlapat, kam se nám chce, ale nakonec to přehodnocujeme a chceme vzít vlak do Ledče. Takže balíme, snídáme a do hodiny už jedeme dvě zastávky přímo pod hrad. Nakonec na něj tedy dojde a k našemu překvapení (a možná slabé přípravě?) zjišťujeme, že mají muzeum Jaroslava Foglara. Neváháme a za chvilku už jsme uvnitř.

„Vás bych, chlapci, tipoval na Foglara, žejo?“ vítá nás borec na pokladně a my trapným pokusem o vtip kontrujeme něco o dětském okruhu. Ještě než se pouštíme dovnitř, hlásí nám pro jistotu, že jsou tu do pěti. Někteří fandové totiž přijdou v devět ráno a před zavíračkou je musí vyhánět. Tomu se smějeme, ale za chvilku zjišťujeme, že tomu naprosto rozumíme. Muzeum je několikero místností rozdělených tematicky na tábory, život JF, činnost Pražské dvojky, ježky v kleci, dílo a podobně. Je toho opravdu hodně a jedna takováhle nahodilá návštěva opravdu nestačí! Oba se na tom shodujeme a zatímco Bahno se začítá do popisků, já ještě valím do Billy pro zásoby. Sejdeme se za půl hodiny na zastávce do Světlé. Tam další půl hodiny stepujeme na dvanáctiminutové zpoždění vlaku. Nevadí, času máme na přestup ve Světlé i tak dost.

Nakonec vlak přijíždí a my trochu rozmrzáme, protože všudypřítomný ledový vítr je vytrvalý. Cesta nám zabírá necelou půlhodinku a my schválně strategicky zabíráme pravou stranu po směru jízdy, abychom si udělali ještě rekapitulaci tohohle výšlapu, protože jedeme podél naší páteční a sobotní štreky. Ve Světlé vystupujeme na městě, protože tu máme hodinu a půl času, a plánujeme zalézt do hospody. Jedna taková na nás kouká přímo u nástupiště, ale vypadá už delší dobu zavřeně. Nakonec ale ještě před páteční špeluňkou objevujeme krásnou pivnici, kde mají navíc kozla i radka (ideální sestava pro nás dva), a tak sedáme a jsme nadmíru spokojení. Místní s námi prohazují pár slov, zjišťujeme, že hospod je tu přece jenom víc, než říkají mapy a je třeba se dívat nejen do těch českých, ale i do google – holt ponaučení pro příště.

Když už je čas, zvedáme se a šlapeme na nádraží. Rychlík má devět minut zpoždění, a tak vyčkáváme už vlastně celkem netrpělivě. Nakonec skřípou brzdy a my nastupujeme do poloprázdného vagonu. Máme sice rezervovaná místa, ale nakonec jsou volná taková, která jsme měli i po cestě sem. Je tu teplo, takže odkládáme vrstvy a prohříváme zmrzlé klouby a svaly. Na cestu máme plecháčky koupené v kiosku na nádru ve Světlé. Likvidujeme svačinkové pochutiny. Cesta ubíhá jak nic a hodina a půl je najednou za námi. Vystupujeme v Brně na nádraží a jdeme si každý po svém. Ani nemá smysl se nějak moc loučit, za dva měsíce znova a tentokrát opět s našimi ženami u jubilejního 30. vandru!