15.-17. říjen 2021
A je tu podzim. No a s ním nemohl chybět výšlap. Už se nám to za ta léta tak nějak ustálilo na dvou tripech v roce. Jeden jarní a jeden právě ke sklonku roku. Jako už tradičně jsme byli nedočkaví a minimálně měsíc dopředu žhavili dráty a snažili se najít si důvody, proč si napsat, jenom abychom si mohli vzájemně sdělit, jak už se teda těšíme, až vyrazíme.
Začíná se pomale stávat tradicí, že s sebou bereme čestného hosta. Tentokráte jím je Oskar, čerstvě přistěhován do Rousínova, a tak mu v rámci zabydlování a poznávání komunity byla nabídnuta účast. Oskar, coby voják, měl zrovinka dva týdny před vandrem povinnou rekreaci (ano, opravdu) v Krkonoších, kde ho ovšem trápili kolegové, sportovní chrti, takže vycházka s námi byla na vyklusání.
Bahňákovi se v pátek v kalendáři vyjevila návštěva zubaře, takže podobně jako na jaře, i tentokrát dorazil na flek později po vlastní ose. Nás s Oskarem odvezla jeho laskavá žena do Rychtářova, takže jsme nemuseli absolvovat ani sprint na autobusák, ani cca hodinu s přestupem relativně nezajímavé trasy busem.
V Rychtářově využíváme posezení před místním obchodem. Tam zažívám první faux pas, když se lahváče snažím zaplatit u přepážky pošty. (Ano, opravdu jsem ještě poštu přímo uvnitř vesnické sámošky neviděl). Po dvou kouscích zapadá slunko a my se zvedáme směrem na Hrádek, abychom zažehli oheň a vyčkali Bahňákova příchodu.
Přicházíme v podstatě skoro za tmy, takže plac chvilku hledáme, ale nakonec zdárně nacházíme. Během momentu už rozděláváme oheň a těšíme se večerní pohody. Bahňák přichází, probíhá vítačka, seznamování a jdeme vařit a opékat dlabec. Oheň parádně praská, dlouho nepršelo a všude se válí relativně dost suchého dřeva. Užíváme si tu chlapskou romantiku, vykládáme a noc se tváří hvězdnatě. Uleháme kolem půlnoci.
Po teplé noci se probouzíme do naprosto nádherného rána. Slunko z boku prosvítá skrze listnatý les, který už žloutne, rudne a hnědne a modrá obloha dává vědět, že den bude jak z foglarovek. Bahno na pohodu rozfouká oheň z uhlíků, které měly od noci ještě sílu, a za chvilku už ohříváme vodu na kafe. Během vaření postupně uklízíme a kouzelný Hrádek nás s pomocí ohně drží na místě. Jenom neradi odoláváme a odcházíme.
Čeká nás táhlejší stoupání do Ruprechtova. Hned dole v údolí potkáváme chlapíka s teletem. Rozuměj se psem, který je sice ještě teprve štěně, ale už teď nás napadá, že bychom mu na hřbet klidně ty naše bágly mohli navázat a ještě by s nima běhal sem a tam. Chvilku s námi drží krok a vykládá, za chvíli mu ale nepochopitelně „utíkáme“ a jdeme si zase po svých. Po pár kilometrech už je opravdu hodně – až nezvykle – teplo, a tak kvitujeme s povděkem otevřený obchod, ve kterém obsluhuje opravdu krásná Vietnamka.
Kupujeme plecháčky a vsedě v trávě je konzumujeme a diskutujem. Den je jak malovaný a uvažujeme, že bude čas oběda. Pokračujeme tedy dál a těsně před Třemi smrky nás oslovují dvě výletnice, jestli to tu známe. Než stihneme doříct, že ano, ptají se nás, jestli víme, kde se tu točil ‚Kuky se vrací‘, čímž nás naprosto odzbrojují. Čekali jsme spíš dotaz, kde ty tři smrky budou a podobně. S tím, že nevíme, se loučíme a u Třech smrků stavíme na vařící pauzu. Pro jistotu ale vaříme šlichtu jenom na vařiči, protože oheň by nás zdržel, ať bychom chtěli, nebo ne.
Po obědě jdeme vycházkovým tempem k „Zabitému“ a krátce se zastavujeme u zaniklých osad v Bystřeci. Trošku nás zarazila partička fotrů, která si tam s děckama udělala oheň a pak od něj, ještě hořícího, odešla. Pěkný příklad dětem. Lehký průzkum a čtení infotabulí a už pokračujeme dál do Jedovnice. Koncentrace lidí se zvyšuje a to svědčí jen o jednom – blížíme se k civilizaci. A tam, kde je civilizace, je i občerstvení. Stavíme na nepřátelském území – cyklistické základně.
Bahňák vytahuje útržek z parádního filmu ’51st. state‘ a bavíme se u pivka. Slunko pořád ještě svítí a hřeje. Nicméně už ztrácí tu sílu a jakmile se dostává nad obzor, oblékáme další a další vrstvy. Nakonec se zvedáme a čekají nás poslední čtyři kiláky. Docházíme do Kolíbek u Rudického propadání. Tady se s náma Oskar rozloučí, protože ho v pondělí ráno čeká ještě nějaký firemní kondiční pochod. Jeho laskavá žena ho vyzvedne a já jej jdu doprovodit s tím, že za to dostaneme na večer nějaké plecháčky.
Po rozloučení zůstáváme s Bahňákem sami. Ten v mezičase nashromáždil nějaké dříví a připravili jsme oheň. Jsme sice v CHKO, ale ohniště tam bylo už xkrát a zrovna tohle je plac, kde se koncentruje veliké množství lidí, takže za dodržení základních předpisů zdravým rozumem prohlašujeme, že je to vlastně ok. Oddalujeme ovšem zapálení pro jistotu co nejvíc. Když už začíná padat opravdu velký chlad, navrhuju, že si dáme výlet pro trochu dřeva dolů pod kořenové schodiště, že nás to zahřeje. Nejenom, že ano, ale i materiálu na spálení je tam mrak.
Kolem deváté už oheň opravdu zapalujeme. Právě včas. Teploměr pomalu ale jistě padá k nule a nečinné sezení jednoho nezahřeje. S praskajícím dřevem se dělá pohoda, která jde ruku v ruce s vtípky a tradičním mudrováním nad záležitostmi vesmíru. Posloucháme reprodukovaný normalizační pop řvoucí někde z Rudic. V jeden moment při ohřívání noh ztrácím balanc a padám na záda. Bahňák mi pomáhá a při cestě zpět se pravou nohou opírám o rozpálený kámen ohniště. Tím přicházím o ponožku, ve které je ve vteřině díra velikosti deseti mexických dolarů. Až je s podivem, že zbytek nemám zapečený v chodidle.
Ještě probíhá noční průzkum jeskyní. V jedné zjišťujeme, že bychom se mohli v nouzi ohřát (pravděpodobně standardní teplota kolem 7 stupňů). Zkouším ještě nějaké noční fotky, ale chtělo by to zrcadlovku nebo lepší fototelefon. Kolem půlnoci padá rozhodnutí lehnout právě k jeskyním.
To se ráno ukazuje jako velice moudrý tah. Všude kolem nás je jinovatka, jenom náš plácek nic. Navíc jsme byli v závětří a jako bonus vycházející slunko svítilo přímo na náš flek. Nejenom, že jsme tudíž neměli omrzlé spacáky, ale spali jsme si jako králové a ranní scenérie byla výjev skoro jako pro bohy. A to jsme si mysleli, že sobotní probuzení bylo bezkonkurenční!
Po kávě a snídani vyrážíme dál. Jdeme přes Rudice, kde si fotíme větrný mlýn a kde právě organizátoři uklízí po sobotní kultůře. Pokračujeme kolem zajímavého kostelíka, kde se zastavujeme a fotíme si podzimní kýčovky. Kocháme se krásnou březovou alejí, až zjišťujeme, že jsme vlastně chtěli jít kolem lomu. Ale vracet už se nechceme, tak pokračujeme. Děláme si roztomilou fotku u jakési slavobrány v lese.
Čekají nás poslední kilometry do Křtin. Jde se krásně, počasí přeje a nám se nějak nechce věřit, že už to končí. Těsně před Křtinama se začíná ozývat moje koleno, ale naštěstí drží a bezpečně přicházíme na zahrádku, kde jsme už několikrát začínali, ale teprve tentokrát tu končíme. U točenýho pivka se k nám přidá chlapík, něco přes šedesát. Vypráví o tom, jak právě vyhráli s týmem nějaký šachový turnaj a že denně tráví několik hodin u War Thunderu. Prostě závislák na hrách. Nemáme k tomu moc co dodat, takže uznale přikyvujeme.
Bahno se loučí – jeho bus jede ve 1415. Já nakonec rozhoduju, že popojedu jenom kousek do Račic (vyzkoušeno u aborted vandru) a odtud to dám pěcho do Olšan. Tak také činím a po třetí hodině vystupuju z busu a šlapu ten nechutný střízlivák směrem k Olšanům. Tam přicházím s velikou rezervou a za poslední drobný si kupuju pivko. Dávám echo domů a Lůca hlásí, že si pro mě přijede.
Každej náš vandr je naprosto jinej, i když se nám už občas stává, že protneme nějaká známá místa. Tentokrát nám klapnulo naprosto tutové počasí a bylo težký nefotit pořád to samé. Opět jsme si parádně odpočinuli, opět byla sousta legrace a opět se nám strašně moc nechtělo domů.
P.S.: Padl plán vyrazit na sníh :-O
Trasa
Z Rychtářova přes Hrádek pod zříceninu Kuchlova po červené.
Odtud po zelené do Ruprechtova.
Z Ruprechtova po modré přes Tři smrky k zabitému.
Odtud po červené do Jedovnic.
Z Jedovnic po zelené přes Rudické propadání a Rudice až do Křtin.
Nášlap: 26 km
< předchozí vandr (Chřiby potřetí)
