22 – Chřiby potřetí

23.-25. duben 2021

Tak jsme se dočkali jarního tripu, třikrát hurá! Těšili jsme se o to víc, že už jsme jej jednou museli odložit. Já, neschopný se s mířit s tím, že nikam nepujdu, jsem vyrazil alespoň sám okolokomina. Tentokráte jsme přizvali Qčko, který už absolvoval vandr s Rousboys a výlet na základnu. Plánování bylo víceméně adhoc s tím, že chceme jít určitě další část Chřibů, které mají hodně co nabídnout. Ještě v týdnu před vandrem Bahno hlásí, že pravděpodobně nezvládne dorazit v pátek kvůli práci a tak se k nám připojí v sobotu. Domlouváme se na místě setkání a v pátek odpoledne mě s Qčkem odváží Lůca do Vyškova na nádraží.

Autobusem dojíždíme do Kroměříže, kde dáváme venku plecháček a poté nás bus veze do Kostelan. Tam zkoušíme, jestli třeba ranč neotevřel okénko. Neotevřel, a tak míříme směr naše nocoviště. Krátce zastavujeme na konci dědiny na občerstvení. Fučí celkem dost, takže po chvíli už zaplouváme do lesa. Na flek to nemáme úplně daleko a spíš to je bojovka, protože k němu jdeme po neznačené cestě a konkrétně samotný flek nikde v mapách není.

Úspěšně nacházíme Adamovu rokli. Krásný bývalý lom, kde sídlí nějaká T.O., se slavnostním ohništěm, užitňákem a pamětními plackami na zemřelé kamarády na skále. Začínáme tahat dřevo, chystat se na oheň a tak. V mezičase zjišťujeme, že Bahno přece jenom stihl poslední možný bus, a tudíž by měl dorazit chvilku po západu slunce.

Stavíme přístřešek z tarpu, který nakonec není potřeba (ale je to práce na 5 minut, takže o nic nejde) a padá rozhodnutí, že spíme pod širákem, protože počasí vypadá naprosto ok. Rozděláváme oheň, protože už je nám trochu chladno a Bahno doráží přesně podle předpokladu. Paráda, jsme komplet!

Večer sedíme u ohně, opékáme kdo co má, popíjíme pivko a portské a je nám dobře. Obloha se na noc vymetá a my díky absenci světelného smogu pozorujeme krásnou tradiční podívanou, kterou nám narušuje měsíc v poslední fázi před superúplňkem. Kolem půlnoci to balíme a jdeme na kutě.

Ráno nás vítá teplem a slunkem, vycházejícím nad vyšším horizontem. Osvětluje špičky kopců kolem nás a za chvíli už olizuje i naše nocoviště. Bez váhání rozděláváme oheň a vaříme ranní kávu. Qčkova placatka rumu přichází vhod a tak si kávu pro velký úspěch děláme ještě jednu. Plán je občerstvit se na Bunči, který má otevřít v jedenáct, takže nikam nijak extra nespěcháme.

Po čase se přece jen zvedáme, hasíme oheň, fotíme krásnou kadiboudu a podél elektrických drátů, které jsou jedinou drobnou skvrnkou na krásným fleku (ne nepodobnému tomu falešňáckému), vyrážíme směr Bunč. Přicházíme tam akorát. Okénko je otevřené, milá děvčica za ním se na nás přes roušku usmívá a my bereme zavděk pivku za pade. Vyvalujeme se kousek od jediného vozíku zachovaného ze stavby nedokončené dálnice. Padá rozhodnutí na drobný dlabec a zároveň řešíme varianty trasy.

Vzhledem k pokročilému času nakonec po všech nápadech na okliku padá volba na přímou trasu na Brdo a odtud na Salaš, kde plánujeme druhou noc. Svorně se rozhodujeme, že kilometry se nerovnají zážitkům a v téhle pohodové póze je nám velice komfortně. Po občerstvení tudíž vyrážíme směr rozhledna Brdo. Míjíme parádní typický chřibský přístřešek a už se před námi tyčí rozhledna.

Zjišťujeme k naší smůle, že je zavřená. Nicméně sedáme na lavky, vytahuju liháč a vaříme kafe. Na liháček reaguje nedaleko sedící turista s tím, že si takový pamatuje z mládí a adoruje, že jej ještě dnes někdo používá. Po chvilce dokonce přichází Báža – rousínovák – s rodinou. Vyměňujem pár slov, přejeme si hezký den a pokračujem směr jih.

Kousek pod rozhlednou vede stezka přes násep nedokončené dálnice. Je až neuvěřitelné, kolik toho již bylo hotovo a kvůli válce to přišlo vlastně vniveč. Zamýšlím se nad tím, že ze sobeckého pohledu to není škoda, protože bychom rozhodně neabsolvovali vandr takovým pěkným kusem krajiny. Za náspem nás svede modrá do kouzelné stezičky mezi menšími stromky a my se noříme do asi nejkouzelnějšího kousku lesa za celý vandr. Stromky zde kolem stezky vytvořily jakýsi tunel a my se krátce zastavujeme na kochačku. Kousek dál uhýbáme na traverz po neznačené, abychom se dostali na zelenou, která nás přivede k rozhledně Salaš zezadu.

Šlapeme si probouzející se přírodou, která je rozhodně tak o dva týdny napřed oproti té u nás. Čím víc se blížíme k sobotnímu cíli, tím víc si uvědomuju, že je to vlastně poprvé, co jdu na rozhlednu z kopce. Co nevidět to bereme zkratkou za chalupami a před námi se tyčí „dvě zaklesnuté sedmičky“. Hned za nimi nádherný výhled do údolí na Velehrad a Staré Město.

Bágly shazujeme v přístřešku. Tady dnes budeme nocovat! Je tu ještě relativně dost turistů, ale jsme klidní, ti na večer zmizí a budeme to tu mít jenom pro sebe. Chyba lávky. Trousí se sem asi desetičlenná skupina vandráků našeho věku (kterou jsme potkali už na Brdu) a evidentně měli v plánu to samé, co my. Trošku nám to kalí náladu, ale z předchozích zkušeností usuzujeme, že to bude ok. Dáváme s nimi řeč a vypadá to, že to půjde.

V mezičase Q vydává zásadní rozhodnutí, za které mu patří obrovské kudos – borci, já skočím dolů do dědiny (asi 800m) a koupím nám nějaké pivka. Kvitujeme to s povděkem, my zatím pohlídáme batohy, přidáme ruku k dílu se dřevem a tak. Ono to sice není nijak daleko, ale z uřícených obličejů příchozivších od dědiny tušíme, že ten střízlivák je opravdu za odměnu.

Začíná se smrákat, děláme si dlabanec na ohni, popíjíme pivko, kocháme se výhledem ze země i z rozhledny a je nám neskutečně pohodově. Později se dáváme do řeči s borci, ukazuje se, že jsou také brňáci. Diskuze je veselá, ale ne moc bujará. Večer přichází dva starší vandráci. Vidí, že je tu narváno, tak se dekují a bivakují kousek bokem.

Večer, když slézají z rozhledny, hlásí, že 5:38 vychází slunce a že to bude stát za to. Můj telefon je takřka na nule (protože powerbanka mi opět stávkuje, ačkoli doma fungovala ok), takže prosím kluky, aby dali budík na 5:20. V mezičase skoro za tmy koukáme z rozhledny po krajině a vládne mír.

Uléháme někdy kolem půlnoci a navzdor tomu, že jsme na kopečku, nijak extra nám do spacáků nefouká. Nad ránem mě budí Bahno, že co teda bude. Vytahuju čumák z batohu, koukám, že je zataženo a tak hlásím, že nic, otáčím se a spím dál. Východ slunka si užijeme jindy, i když z rozhledny by to stálo rozhodně za to.

Ráno se budíme víceméně se skupinkou vandráků. Ti už mají akčně rozdělaný oheň, takže snídáme, děláme kafe a půlhodinku po nich se pakujeme směr Buchlov. Po nastoupání nad dědinu už to jde krásně lesem mírně z kopce. Kousek před Břesteckou skálou zastavujeme u primitivní chatky s posezením. Dojídáme a dopíjíme zásoby a po odfocení pokračujeme.

Strategicky obcházíme Barborku a její smrtonosný stoupání po zelené, kde jsme se před pár lety slušně vyškolili. I ta červená je nakonec celkem záhul, ale rozhodně je to milostivější než Barborka, kterou máme v paměti pod štítkem „nejpekelnější stoupání vůbec“. Pod Barborkou se s námi narychlo loučí Qčko, který chce stihnout bus ve 12:11, protože jeho žena má dnes narozeniny, což jsme už před tím okomentovali, že jí přece udělají radost nový stěrače a voňavej stromeček z nejbližší benzínky, kterou po cestě potká.

Dorážíme už jen ve dvou na Buchlov a sedáme k pivku. Máme mrak času, takže kecáme, dlabeme výbornou klobásku a pomale se vnitřně smiřujeme s tím, že se nám to blíží ke konci. V mezičase hlásí Q, že ten bus přece jenom nejel, takže to musel vzít přes Staré Město. Později hlásí, že jel nakonec pře tři hodiny a my reagujeme, že to klidně mohl vzít s námi o půl čtvrté.

Blíží se čas a my vyrážíme na bus také. Nakonec ještě zjišťujeme, že Bahno pojede přímákem až do Brna, který jede o pár minut dřív než ten můj, který staví ve Slavkově. Telefon mám totálně mrtvý, takže Bahno hlásí Lůce, v kolik budu ve Slavkově a ta mě tam bude už čekat. Naproti zastávce v buchlákách stojí policajti a odchytávají „piráty“. Sledujeme je při práci a za chvíli už přijíždí Bahnův bus. Loučíme se a já čekám na ten můj.

Snažím se v autobuse neusnout, abych se neprobral někde, kde nechci. Vandr to byl náramně vyvedený, středně náročný ne kvůli vzdálenosti, ale kvůli celkovému převýšení. Nicméně počasí nám vyšlo naprosto parádně a tenhle vandr se jednoznačně zapisuje jako naprosto vyvedený a plný skvělých momentů, výhledů, ohňů a absolutní pohody. A tak to má být!