21 – Chřiby 2 – Bahnotripy

23.-25. říjen 2020

Relativně brzo po luxusním kulatým dvacátým tripu jsme věděli nejen to, kdy, ale hlavně kam půjdeme na ten další, který započne druhou dvacítku. Protože se spousta věcí v tomhle roce relativně dost posrala, bylo už na jaře spousta tipů, kam jít. A Chřiby jsou stále ještě námi dost neprobádanou oblastí. Týden před startem přibíráme Lipa (sportovního chrta, vandráka a mandolíňáka z Monopólu, se kterým Pamach (coby Jim) hraje).

Po briskní domluvě stran logistiky se potkáváme odpoledne ve Ždánicích, kde se konsolidujeme do jednoho auta, nechávaje druhé namístě, protože to bude náš cíl. Přejíždíme k vodní nádrži v Koryčanech a největší vzrůšo zažíváme, když na červených na přejezdu zmerkneme policajty v protisměru. Hlavně teda proto, že je první den dalšího lockdownu a my nepodnikáme cestu, která je definována jako nutná. Narychlo si přes držky natahujeme hadry a děláme jakože nic, když nás strážci míjejí. Ještě zaznívá narychlo vymyšlená stórka o tom, jak jsme bratranci, a jak jsme spolupracovníci, protože děláme na nějaké apce na vandry.

Od nádrže to máme na Cimburk jenom kilák a půl, což se nám náramně hodí, protože je šest večer a začíná občanský soumrak. Startovní plecháček a loučení s nejzlatější Lůcou, která nám umožnila si ušetřit zbytečných 3,5 kiláků z Koryčan, a vyrážíme nahoru.

Na flek přicházíme za polotmy, sbíráme dřevo, chystáme oheň a rozbalujeme plachtu na spaní. S deštěm se nepočítá, takže naholo. Za tmy načínáme zásoby portského, vytahujeme nástroje, což je na Bahnotripu vůbec poprvé (nepočítáme ani potkanou muziku na Oslavce, ani potlach T.O. Zmijáků).

Nálada je pohodová, připíjíme Pamachovi a celkově užíváme klidu, kterej je nám dopřán. Někdy během noci zaslechneme, jak od rozcestí přijdou hlasy. Nejdřív tipujeme hradaře, ale po chvilce se hlasy zase odebírají a mizí. Bůhví, kdo si v noci udělal v opilosti výlet na hrad a zpátky. Kolem desáté to definitivně balíme a tichý les nás přikrývá klidnou nocí.

Ráno se budíme krásně vyspaní. Tak nějak se ve vzduchu nese voda a tak v poklidu balíme. Stíháme to tak akorát, protože na vaření kafe nám začíná pršet. Nic, co by nás rozhodilo. Popíjíme kafe, přikrmujeme portským a zázvorovicí a poté už sbíráme mokré batohy a nástroje a vyrážíme po svých.

Chřiby jsou téměř výhradně listnaté lesy a touhle dobou slibovaly nádherné barvy míchané podzimním tónem. Tento víkend mělo vyjít napůl babí léto, vyšla jen ta jedna, barevná, půlka. Vlastně to ani nakonec moc nevadilo, krajina kolem je pořád ještě živá, už se barví, ale pořád sytými tóny zelené a všech odstínů podzimu. Mlhoviště nízkých mraků jen dokresluje krásnou atmosféru podzimních dnů jak z ryvolovek.

Jdeme kolem Moravanských luk a zastavujeme u každého přístřešku, abychom nasáli tuhle kouzelnou atmosféru. Nikam extra nespěcháme a důvodů k zastavení se najde spousta. Pomale přestává pršet, místy jdeme blátem, místy se to bláto míchá s mokřady a místy už nemáme na výběr mezi louží a nacucanou hlínou.

Nad Kalíškem děláme pauzu v boudě, která je v podstatě zastávka, odkud nikdo nedojede nikam. Velíme polední pauzu a vaříme oběd. Lipo vyráží na obchůzku ke Kalíšku. V mezičase potkáváme dva páry vandráků jdoucích opačným směrem. Prohazujeme pár obligátních frází odkud a kam a po chvilce se loučíme.

Obědváme jako králové (na vandru) a po čase odfuku vyrážíme směr Bohuslavice. Po cestě potkáváme jubilejní třetí pár a tak nějak nás těší, že jsme vlastně za celou prozatímní dobu potkali jenom lidi zabalené natěžko a že je to vlastně příjemná změna.

Po chvilce se odkláníme od trasy, protože plánujeme najít partyzánský bunkr. Spoléháme jenom a pouze na mapy.cz v telefonech a i tak nenacházíme naprosto přesně. Po adrenalinovém škrábání se po strmém svahu jej nakonec najdeme. Bahno loví kešku, děláme fotky a trošku odpočíváme.

Po chvíli, opět za pomoci map, jdeme napříč ‚predátorovskou‘ divočinou, abychom se vrátili na značenou trasu a definitivně míříme z chřibského lesa. Blížíme se k dědině a těsně před ní nás čeká ještě místo, kam za druhé světové války shazovali spojenci právě těm partyzánům zásoby. Stavíme a kocháme se výhledem do údolí. Během toho se v mracích dělá díra a osvětluje jeden konkrétní bod v krajině jako nějaký ‚boží prst‘.

Pokračujeme do dědiny, kde oslovujeme místního u garáže, jestli by nám nedoplnil vodu, a míříme z dědiny. Odkláníme se od značené, jdeme podél louky a po stoupání zaplouváme do lesa, kde volíme místo pro odpolední kávu. Probíhá porada ohledně místa na spaní. Po chvilkách úvahy padá rozhodnutí na Vlčí jámu, rozcestí cca 6 kiláků od našeho plánovaného cíle.

Po kávě se zvedáme směr finální stanoviště. Při napojení na červenou nás vítá nejenom krásný vinohrad s červeným vínem, ale i zbytek dnešního slunce, stydlivě se schovávajícího za mraky středně vysoko nad obzorem. Děláme pár fotek, sem tam ždíbneme bobuli a pokračujeme k rozcestí, kde to chceme zabalit.

K Vlčí jámě přicházíme v podvečer za soumraku. Hledáme vhodné místo ke spaní a k ohni. Zatímco se Pamach a Bahno domlouvají, jestli oheň dělat, nebo ne, Lipo už jej má zapálený. Jsme na rozcestí a nedaleko se ozývá zvuk jedoucích aut. Okamžitě leháme kolem ohně tak, aby nebyl vidět a později ještě jednou. Adrenalin.

Sledujeme předpověď počasí a vypadá to, že pršet už fakt nebude, takže přístřešek nebudeme stavět. Nakonec má ale Pamach divný tušení a chce si přístřešek postavit, takže konstrukce ze dvou plachet, tyčí a kolíků stojí za chvíli.

Po druhém průjezdu aut vyhodnocujeme, že vlastně oheň není nutný, hasíme jej tudíž a sedáme k turistickému přístřešku, kde vybalujeme nástroje, zbytky portského a dalších pochutin. Zase trošku jiný typ večera, než jaké běžně zažíváme.

Večer uleháme spokojení jako vždy a v noci jsme rádi, že tu střechu nad hlavou máme. Několikrát v noci zaprší. Ne moc, ale dost na to, abychom bez přístřešku byli ráno mokří a museli sušit úplně všechno. Pozvolna vstáváme, balíme a děláme obligátní ranní kávu, která chutná jako nikdy. Bahno s Lipem odloví kešku a vyrážíme směr civilizace.

Na poslední štaci už jen procházíme Lovčicemi a kocháme se podzimní paletou na stromech, keřích, jabloních kolem cest, obsypaných malými červenými plody. Do Ždánic dorážíme tak akorát nachození a naplnění parádním podzimním vandrem. Ač relativně dost mokrý, byl tenhle vandr vlastně příjemně pohodový, nebylo nijak chladno a víceméně jsme měli zase jednou les skoro sami pro sebe.