16 – Oslavka a Chvojnice

26.-28. květen 2017

Trvalo to 15 tripů a 7,5 let, než jsme sebrali odvahu vzít ty naše ženy s námi. Vlastně jsme ani původně nevěřili, že by s námi chtěly jít, ale jak se termín blížil, uklizení dětí bylo domluvené a i to počasí přálo, zdálo se, že to přece jen vyjde. A tak v pátek odpoledne parkujeme v Lískovci a čekáme, až si Bahňáci naloží krámy k nám do auta a vyjíždíme. Ony ty naše ženy jako nejsou žádná másla, kempovačka a „nepohodlí“ spacáků jim cizí vůbec není. Ale takovej trip, bágl se vším na zádech, kilometry bez ohledu na počasí (naštěstí dobrý) jsou přece jen trochu něco jinýho.

Přijíždíme do Kralic a holky necháváme kousek za nima s tím, že auto necháme v dědině a dorazíme na místo startu pěcho. Po cestě samozřejmě probíhá standartní příprava a načínáme lahvinku porta s neskrývanou zvědavostí, jak nám to všechno dopadne. U přístřešku holky trpělivě čekají, dáváme rychlej briefing, balíme a vážem boty navysoko. Dnešek to bude jako vždy zahřívačka, čeká nás cca 7,5 kiláku. U velkopolského dvora mizíme v lese a za chvíli nás vítá řeka.

Záhy začíná jedna z nejatraktivnějších částí – skákání přes balvany, pěšinka těsně u vody a řetězy. Využívám svoji výhodu svižnější chůze a dělám si náskok, abych měl čas vytáhnout foťák a zaznamenat souboj žen s přírodní překážkovou dráhou. Holky to zvládají, remcání žádné, takže nám to zatím vychází. Za chvíli už jsme u řetězů s nastoupáním hned před Zlatou Podkovou. Lůca neskrývá nervozitu (není úplně adrenalinovej typ), ale překonává vlastní pud sebezáchovy a za chvíli jsme v místě pátečního odpočinku.

Kemp nás vítá otevřenou náručí. Holky hledají křoví, skýtající soukromí, my chystáme nocleh a oheň. Ten rozdělávám pomocí křesadla, jako drsnej zálesák. Po chvilce vysmívání od všech ostatních plamínky polykají šáší a můžem vařit. První výšlap na pohodu, jen nám dochází, že nám dochází pivo. Začínáme fantazírovat, že by se tu mohl objevit lesní duch, kterej nám pivko nabídne. Naproti přes řeku kempují dva mladí, on jí hraje na kytaru a my zvažujem loupežnou výpravu přes řeku. Lenost vítězí a blonďák může být v klidu. O pár chvil později se zjevuje lesní duch i s doprovodem a slovenčinou nás zdraví. Plánují přenocovat na stejném místě. Dělíme se o kořalku a duch vytahuje plechovky s pivem. Tohle nám vyšlo. Už za tmy uleháme pod širákem a usínáme spánkem spravedlivých.

Ráno objevujem padlý strom, na kterém jsme se podepsali s Bahňákem před třemi lety a doplňuju číslo aktuálního tripu. Chybně, ukazuje se, že neumím dobře římské číslovky a místo 16. ryju nožem 14. I tak se fotíme a vyrážíme vstříc dalším kilometrům. Ty utíkají jak voda v řece. Po cestě se kocháme, děláme pauzu na Lamberku. Všude potkáváme spoustu trampů, zálesáků a tak vůbec. Dozvídáme se, že pod Ketkovákem Roman Horký a Kamelot slaví 25 let. Jinými slovy jsme si vybrali asi nejlidnatější víkend na Oslavce. Inu, stane se, poučení pro příště.

Dělá se teplo, máme za sebou cca 5 kiláků a hlásí se žízeň. Přejeme si po cestě nějakej kiosek, ale z posledka víme, že ještě hodně kiláků se to nestane. Dva kiláky na to stavíme u chlapíka s dodávkou. Stanoviště pochodu Náměšťská 25 s občerstvením. Bereme za vděk poloteplému KOZLOVI, nějakou tu čokoládovou tyčinku a dáváme krátkou pauzu. Zase nám to vyšlo. Pokračujeme dál a jsme zvědaví, co se ještě vyplní.

O kus dál je veliký šrumec. Spousta trampů, otevřený kiosek s pivem, gulášem, muzika, no prostě úplně všechno. T.O. Roza má oheň. Nedá se svítit, shazujeme batohy a občerstvujeme se. Gulášku dáme za vděk a za chvilku si od blonďáka z předchozí noci půjčuju kytaru a přidávám se k halekajícím. Pár písniček, pivko a pomale vyrážíme po vlastní ose.

Nálada je skvělá, pokračujeme lehkým výšlapem na Kraví horu a pak dolů k Senoradskému mlýnu. Krom Lůcy, která fotí, se vydáváme odvážně na boso brodem. Nic moc příjemného, kameny jsou celkem ostré a váha na zádech tomu nepřidává. Nicméně voda je fajn a s Bahňákem neodoláme koupačce. Osvěžení nanejvýš vítané, je doplněné otevřeným provizorním kioskem, kvůli právě výročnímu koncertu. Nacházíme volný stolek, bereme pivko i na cestu nahoru na Velkou skálu.

Poslední výšlap dne je symbolicky nejdrsnější i díky všem načerpaným zážitkům, ale nakonec to převýšení 130 metrů zvládáme a dokonce i náš flek je volnej – což nás vzhledem k počtu lidí všude okolo překvapuje. Rozbalujeme krámy a jdeme se kochat výhledem ze skály do údolí. Kýčovitý západ slunce se na takovém místě neomrzí, takže tam sedíme jak blázni a je nám dobře. Večer rozděláváme oheň (křesadlem) a posloucháme hudbu, nesoucí se celým údolím. Obloha je vymetená, na horizontu svítí náměšťské letiště a na obloze srpeček měsíce. Večer jak malovaný. Usínáme unavení, ale spokojení.

Ráno nás budí oskar do ksichtu. Den se vybarvuje a převalovat se ve spacáku nemá smysl. Snídáme s výhledem do údolí, kocháme se krajinou, nasvícenou z opačné strany a míříme zpátky dolů, kde cvičně zkoušíme včerejší kiosek. Opět nám to vychází, ranní kafe a polívka přijdou vhod. Po chvilce vyrážíme na zpáteční cestu údolím Chvojnice zpět ke Kralicím. Lůca už ani nebrble, když po xté překonáváme pěšinku ve strmém srázu, skále, nebo po řetězech. Údolíčko nám nabízí terén už jen na „vyklusávání“, mimo snad jednoho drobnějšího místa na Kozích hřbetech, je to pohodvý výšlap ve stínu listnatých stromů. Kolem Olšinského mlýnu přicházíme do Kralic. Auto po předchozích obavách nalézáme ve stavu, v jakém jsme ho opustili a stavíme na zahrádce u hlavní silnice. Rozlučkové pivko, nějaké to bilancování vydařeného víkendu a pak, ač neradi, vyjíždíme směr Brno.

Trip to byl povedenej, jak jen mohl být. Vyšlo počasí, ženy byly skvělé a mě hřálo, že už nám holky nemůžou říct, že je nikam nevyvezem.