12 – Údolí Bystřice

27.-29. březen 2025

Cca tři roky jsme se s Krbim domlouvali při každém setkání na muzice, že spolu vyrazíme na na vandr. V lednu, před tím, než jsem vyrazil na lednový solo, jsem mu psal, jestli by to neklaplo a bohužel nic. Nicméně chvilku na to jsme se teda domluvili, jako zázrakem našli březnový víkend a pak už to byla jenom otázka detailů typu, kam, s kým, a tak. No a za chvilku už máme skupinu, kde se nás domlouvá cca 8 na tom, kdy a kde se sejdeme a začíná všeobecný těšing.

Protože v sobotu hraju, posunujeme start akce už na čtvrtek. Někteří se přidávají, jiní hlásí, že se připojí až v pátek. Takže se definitivně s Krbim, Pepem a Peťou scházíme na nádru v Olmíku tak, abychom stíhali vlak do Domašova v pět hodin. Probíhá seznamovačka těch, co se neznají, vzájemně si obhlížíme vybavení a jednoznačně se shodujeme, že ho mám největší. Zprvu to vypadá na trapas ale čas ukáže, že to zas taková chyba nebyla. Sedáme tedy do vlaku a čeká nás takový teaser, protože prakticky pojedeme trasou, kterou plánujeme zdolat po svých.

V Domašově padá rozhodnutí polknout zahajovací škopek a také tak činíme. Nálada je veselá, debata pestrá po občerstvení za šera odházíme do lesů. Zatímco Krbi s Peťou jsou prakticky místní, my s Pepem se necháme slepě vést (už ani nepamatuju, kdy jsem tohle zažil naposledy). Vyrážíme tedy stezkou lehkým stoupáním na nedaleké místo, kde dnes večer zakempíme. Krbi vykládá, že ještě dřív, než věděl s kamarády, jak se kemp jmenuje, ho pojmenovali Bobek, protože se ráno probrali v káleništi zvěře. Nicméně zkušenější trampové je později opravili – jmenuje se Lišák.

Rozděláváme oheň a neustálý vítr nám jej pomáhá hezky rozfoukat. Rozbalujeme dlabanec, pracně vynesené tekuté kalorie a už za tmy vládne kolem ohně ta správná pospolitost. Kolem desáté to postupně všichni balíme. Pršet nemá, tak uleháme pod širák. Spacáky rozděláváme těsně před tím, než nám padá rosa a tak je trochu vlhko. Tady se ukazuje, že zatímco já jsem se táhnul se zimním spacákem a tudíž byl můj batoh z nejobjemnějších, ostatní to trochu podcenili a tak neměli úplně největší teplotní komfort. V noci také neustále fučelo a okolní les tak produkoval neustálý hukot, u kterého se hůře usínalo.

Budíme se do lehce mrazivého rána. Já celkem slušně vyspaný, ostatní už méně. Vylézat se ze spacáku úplně nechtělo a přemlouvali jsme stydlivé slunko, aby začalo konat svoje dobro. Nakonec se postupně plazíme ven z kokonů a za chvilku už praská oheň, na kterém vaříme kafe, čaj a opékáme snídani. Vítr má jednu velkou výhodu – spacáky, rozložené na větvích, krásně vysychají a tak si s sebou nepotáhneme kila vody navíc. Nikam taky extrémně nespěcháme, takže je čas se dát do kupy, rozehřát a na cestu vyrážíme kolem desáté dopoledne.

Kousek od našeho nocležiště se zastavujeme na vyhlídce Malý Rabštýn a kocháme se výhledem na malebné údolí, kterým se táhne říčka i koleje, po kterých jsme včera dorazili na místo našeho startu. Sestupujeme dolů ke pstruží líhni a jdeme přes kamenný most s výhledem na tunel. Pokračujeme kolem břidlicového lomu a slunko už nás odměňuje za naši trpělivost. Postupně sundáváme vrstvy a je nám dobře. Míjíme prakticky vyschlou studánku Nad Tratí, ale vody máme naštěstí zatím dost. Sestupujeme do údolí až na úroveň říčky a jdeme kolem chatek v Jívové, kde už to znám z několikero víkendů s partou kamarádů a muzikantů.

O kus dál nám Peťa ukazuje krásný flek přímo u říčky s ohništěm a bezvadným místem na koupání. To ovšem vzhledem k teplotám pro tentokrát přeskočíme a pokračujeme dál ke Smilovskému mlýnu. U něj krátce zastavujeme, nabíráme síly a potom opět krátce nastoupáme do svahu. Po cestě se kocháme výhledy a kluci průběžně kontrují tím, jak to kde moc vykáceli a ve kterém svahu stál jaký srub a kdy tak zhruba zmizel. Je pátek a podle domluvy by se měli připojit další dva kumpáni. Pepemu se rozpadá podrážka boty a řešíme co s tím. Nouzově to lepí páskou a za kilák už přicházíme do Hrubé vody. Kýžená hospoda U Supa je pro nemoc zavřená a to nám kazí náladu. Nejenom, že jsme tu měli sraz, ale chtěli jsme si tu aj zahrát na kytary.

Dáváme pivo v hotelu hned vedle, tam potkávám úplnou náhodou kamarádku Dobrou Vodu a děláme bojovou poradu. Pepeho diskvalifikuje odlepená podrážka na jedné botě a odlepující se i na druhe. S tímhle už nikam nedojde. Krbi se kvůli nevyspání necítí moc dobře a podle všeho kumpáni, kteří se měli připojit nakonec nedojedou. Nedá se svítit. děláme se na dvě skupiny. První jede předčasně domů, druhá pokračuje. Peťa sice dnes končí, ale nijak extra nespěchá a tak jdeme spolu dál směr Mescalero – srub, který stojí za to navštívit. Loučíme se tedy a jdeme si každý po svém.

Kus za hotelem opět stoupáme, tentokrát prakticky až na hranu údolí. Je to trošku na srdíčko a větší zátěž, než obvykle, se začíná trochu projevovat. Pokračujeme ale dál, musíme velkým obloukem obejít lom. Různými neznačenými cestami po vystoupání kopírujeme vrstevnici a nakonec docházíme na místo. Srub je parádní, s hezkým upraveným okolím a hlavně je otevřený. Mám v záloze ještě nedaleký kemp Skalák, to protože je pátek a je možné, že sem přijdou místní trampové, nebo prostě větší skupinka lidí, kterých bych se radši stranil. S Peťou ještě chvilku debatujeme, já dávám odpočinout nohám a zádům a po chvíli se loučíme. Zůstávám tu sám.

Ve srubu je teplo a já se tak nějak morálně připravuju na to, že odtud už se dnes nehnu, ať se děje, co se děje. Vařím si na dřívkáči večeři a až u jídla zjišťuju, jaký jsem měl hlad. Na palandě v přízemí srubu se pomale zabydluju a vytahuju kytaru. Třeba z toho nakonec bude písnička. Venku se ozývá siréna, ale to ignoruju. Je šero, a přichází chlapík v mém věku. Je teda silně pod parou a vykládá, jak se tu měl sejít s kamarády, že se potkají v hospodě v Pohořanech, ale ti mu dali vale a šli domů, tak je tu sám. Dělí se se mnou o škopek v plechu a já s ním o rum v plácačce. Venku už je mezitím tma a v údolí jsou za kopcem vidět majáky. Asi se něco stalo. O nějaký čas později nad údolím létá vrtulník a v protějším svahu vidíme šmatrat tmou hodně silnou baterku. Někoho hledají, hned na to dedukuju. Do půl hodiny je u nás policajt s pátracím psem a potvrzuje, co jsem si myslel. Ukazuje nám fotku 70 letého seniora, ptá se, jak tu jsme dlouho a zapisuje si naše výpovědi.

Po chvilce se s námi loučí, přejeme mu, ať ho ve zdraví najdou a on na oplátku chválí „náš srub“. Ještě chvilku o tom debatujeme, já hraju pár písniček a už totálně rozbitý a unavený kolem desáté lehám do spacáku. V noci je pohodoa, až teda na hlučného spolubydlícího, ale to už tak někdy bývá. Nikdo další už nepřišel a já jsem opravdu rád, že se nemusím nikam přesunovat. Ráno se budím relativně dobře vyspaný kolem sedmé a jdu si chystat palivo do dřívkáče. Do ešusu liju poslední vodu (vím, že tu někde kousek je studánka) a vařím si kafe ke snídani. Po čase se ze srubu vyhrnul můj spolubydlící, je s ním dneska už rozumná řeč. Bavíme se o plánu na dnešek a on s tím, že nemá kam spěchat, přidává se ke mě na cestě do Radíkova.

Kousek od srubu ve studánce nabírám vodu a šlapeme lesem cestu, kterou můj souputník dobře zná. Po dvou kilometrech se dostáváme na krásné louky. Jsou odsud vidět Pohořany, jeden z nejvyšších místních kopců Jedová a před námi už vykukuje věž u pevnosti Radíkov. Tam jsme coby dup. Obcházíme tvrz zadem, abychom viděli alespoň něco z valů. Parta tam zrovna hraje airsoft a po chvilce chytáme spršku kuliček. Voláme, že tu jsou lidi a za chvilku už slyšíme, jak si předávají zprávu o „civilech za valem“. Přicházíme na zahrádku pod věží a krom pivka neodolám taky zmaženým tvarglům s bramboráčkem. Po erudované diskuzi o muzice se po hodince s Ádou loučím a ten pokračuje směr domovina.

Já nastupuju na stezku do Radíkova, odtud dál zářezem nepojmenovaného potůčku. Jdu krásnou měkkou pěšinou, ale zároveň už cítím nohy a záda a těším se do cíle. Tím je pro mě Velká Bystřice, konkrétně pivovar Tvarg. Venku shazuju bágl a vydávám se pro jedno čepované. Bohuže chytám zrovna nával kvůli exkurzi a tak si musím vystát čtvrthodinku u výčepu, což moje nohy nesou nelibě. Pak už dostávám kýženou IPU a přikupuju si láhev s ALEm na později. Venku řeším, jak se dostanu do Olomouce, kde mě má vyzvednout Luca, protože dneska odpoledne hrajeme v Tlumačově. Po zjištění, že bych se musel ještě někam přesunovat vyměknu a objednávám si Bolta. Tím oficiálně končí vandr do údolí Velké Bystřice, který byl pravda trošičku náročnější, ale stál za to a rozhodně se sem hodlám ještě vrátit.

V olmiku mě nabírá Luca s Kačkou a jedeme do Tlumačova. Tam se vítáme s kamarády a o půl šesté nastupujeme na „podium“. Hraní se opravdu vyvedlo, lidí bylo plno a soudě dle reakcí, všichni si to užili. Po koncertě probíhá tradiční družba s kamarády muzikanty a ostatními. Někdo postupně odjíždí a já nakonec zůstávám z kapely jako jediný – plánuju tu totiž nocovat a samozřejmě si zasejšnovat. Kolem půl desáté ovšem únava říká svoje. Už nevím, co se sebou a tak odcházím na vlak do Přerova a Olomouce. Odtud kolem jedenácté jedu opět Boltem do Senice, kde spí naše děvčata a kde je Luca na školním srazu.

Dát si koncert hned po vandru je vlastně zajímavý a autentický zážitek. Nicméně asi to bude chtít příště lépe vyhodnotit a rozložit síly. Každopádně díky Krbi, Peťo, Pepe a Ádo za svkělý zážitek!