09 – Velká Fatra – Bahnotripy

13.-15. leden 2023

„Co děláš o víkendu?“

„Nic“

„Tak jedeme na vandr na Velkou Fatru“

„Tak jo..“

Asi takhle by se dala shrnout domluva s Víťou necelý týden před odjezdem. Průběžně v týdnu ladíme, že se přidá i Honza a tudíž to bude umcavandr. Ten divný název proto, že cokoli, co tohle UmCaCa chystá, si prostě zaslouží tuhle předponu. Ve čtvrtek nakonec Honza kvůli nemoci odpadá, takže v pátek mě u firmy nabírá jenom Víťa a jedeme vstříc neznámu. Tedy alespoň pro mě. Zrovna v pátek se začalo ochlazovat, takže přehodnocuju situaci a po cestě se zastavujeme u mě doma, přibalit ještě jednu tepelnou vrstvu. Vlastně ani nevím kam pořádně jedeme a z Víťi to leze jak z chlupaté deky. Děláme pauzu po hodince jízdy ho kvůli únavě střídám za volantem a postupně se dozvídám, že jedeme do Turecké.

Cesta celkem plyne a počasí se horší víc a víc. Z deště se stává sníh, ale nějak extra si nepřipouštíme nějaké extrémy. Vždyť u nás sníh roztál před měsícem, tak co? Původní plán byl samozřejmě vyrazit od auta do divočiny a někde zalehnout tak, jak se to na vandru sluší. Nicméně pokročilá doba, stejně jako s čím dál horšícím se počasím nás přesvědčují o drobné úpravě plánů. Po krátkém telefonátu se V Turecké potkáme s kamarády v hospodě a potom u nich na chalupě přespíme. Ukazuje se to jako velice chytrý tah, protože při průjezdu sedlem Malý Šturec jedeme cca třicítkou serpentinami po regulérní sněhové pokrývce.

Do Turecké přijíždíme kolem půl deváté večer. V místní malebné hospůdce nás čeká pár lidí a tak neváháme a vytahujeme kytary. Veselice je v plném proudu, ochutnáváme místní speciality, třeba sušené jelení maso a nebo pálenku, jak jinak, že? Panuje veselá nálada a v mezičase venku sněhu vskutku přibývá. Párty rozpouštíme po půlnoci a přesunujeme se na chalupu ke kamarádům. Krásná vystavěná roubenka ve svahu v lese. Radost pohledět.

Ráno je šedivý cigáro ztratilo šmak. Ale ne zas tak moc. Venku je asi 15 cm sněhu a mě při té kocovině dochází, že vlastně nemám plně gatě do sněhu, protože s tím se prostě nepočítalo, že? Postupně se budí celé osazenstvo s podobnými příznaku, jako mám já. Snídáme a dáváme se do kupy. Také pomalu sbíráme svoje krámy a dochází na to, že já některé své nechám na chalupě, protože jsou zbytečně těžké a dá se bez nich vydržet. Také si místo svojí kytar půjčuju Martinu odlehčenou cestovní a je to znatelný rozdíl. Zabalení a odhodlaní vyrážíme do šedivého zasněženého rána.

Vyrážíme z nějakých 600 výškových metrů vzhůru do červené – místy i černé – sjezdovky a nepřetržité stoupání nás nutí průběžně zastavovat čím dál častěji a shazovat víc a víc svršků. Tohle bude nakonec pohoda, ne? Po třech kilometrech nepřetržitého stoupání nacházíme dávno vyhořelou budovu lanovky Pod Líškou ve výšce cca 1400 metrů. V průběhu soupání se změnily dvě zásadní věci: přibylo sněhu a ubylo oblačnosti. To znamená, že se udělal modrobílý kýč a tudíž fotíme jako blázni. Zároveň ale, jak už to tak na kopci bývá, začalo profukovat, takže veškeré svršky zpátky na sebe a do toho jsme si ještě uvařili kafíčko. Proběhlo povinné odfocení a pak už jen mírné stoupání na Krížnou ve výšce 1574 metrů nad mořem.

Fouká velice mrazivý vítr, ale Víťu to neodrazuje od zahrání písně, kterou sesmolil v hlavě cestou nahoru. Rychle ji ted nahrajeme a pak hned schovavame ruce do rukavic a kapes. Ano, rukavice máme, ale ne moc silné, protože u nás přece sníh už dávno nebyl, že? Zároveň je tady sněhu už tolik, že se do něj boříme až po kolena. Sněžnice by bodly, ale co už. Víťa mi ukazuje v dálce cca 2-3 kilometrů, že tam je salaš, na kterou dnes dojdeme a kde nám bude dobře. Je už totiž po třetí hodině a slunko je povážlivě nízko nad obzorem. Následujících 700 metrů nám trvá zdolat cca 40 minut (podle časových známek na fotkách) a nám je víc než jasné, že do plánované salašky nedojdeme.

Víťa přichází se záložním plánem: „Tuhle doleva v té kotlině je další salaška, zkusíme ji a třeba to klapne a bude odemčená“. Je to od nás dalších 700 metrů, což se zdá jako pohoda. Tedy až na dvě věci: mě rozbolelo moje špatné koleno, které se už dlouho neozvalo. V praxi to znamená, že každé jeho ohnutí se ozve velice ostrou bolestí a to není něco, co by člověk potřeboval při brodění sněhem a nějakém prudkém klesání. A to je ta druhá věc: abychom se k salašce dostali, museli jsme na těch 700 metrech slézt dolů skoro 400 metrů výškových. V praxi to vypadalo tak, že jsme viděli pouze hranu svahu, ale svah dolů už ne, dokud jsme se k tomu neodhodlali. Nezbývalo nic, rychle se šeřilo, koleno bolelo a teplota padala.

Pouštíme se ze svahu dolů a takový sešup člověk hned tak neabsolvuje. Sněhu je naváto opravdu hodně, místy se do něj boříme po pás. Držíme si rozestup a dáváme pozor při každém kroku, protože pád tady by byl pravděpodobně odměněný v lepším případě jenom pohmožděninou. Během sestupu se ukazuje, jak nevhodné jsou plátěné, byť zimní, kalhoty do těchto podmínek. nejen, že s každým krokem se nohavice vyhrnují, ale zároveň mi hrnou sníh do mých bezchybných Planik, takže ať jsou voděodolné sebevíc, sněhu/vodě zvrchu prostě nemají jak odolat. Po hodině od zahájení sestupu docházíme k salašce za úplné tmy jen s čelovkami.. Naštěstí je odemčená a neobsazená.

Okamžitě uvnitř rozděláváme oheň a sundáváme mokré oblečení. K mojí lítosti mám mokré nejenom kalhoty, ale právě i boty včetně vložek. Víťa je na tom o trochu líp, ale ne o moc. Vše se snažíme rozvěsit a rozložit podél kamen. Po převlečení do suchého nacházím gumáky, oblékám další pár ponožek a obouvám je, abych se mohl pohybovat po chatě i vně. Pomale rozmrzáme a vaříme kafe. Jakmile se daří nabrat teplo, vylézám ven a trnu nad tou tichou noční nádherou. Naprosto jasná obloha a také naprosto černá. Občas ji narušují jen hvězdy a po chvilce zvykání očí je vidět krásně vykreslená mléčná dráha. Naše stopy jsou během půlhodiny skoro celé zaváté. Zalézám zpátky dovnitř s pocitem úlevy, že jsme to sem nakonec přece jenom zvládli. Večer si klohníme dlabanec a hrajeme na kytary. Salaška je vlastně luxusně vybavená, jsou tu postele, spousta huňatých dek a podobně. Kolem jedenácté to balíme a zalézáme do spacáků. Dneska tedy neumrzneme, to je super. Teď už jen aby mi vyschly boty a nebolo tak koleno.

Ráno se nechce vstávat, spalo se úplně náramně. Nabrali jsme síly a kontrolujeme jak co stihlo vyschnout. Dobrá zpráva je, že boty máme suché, to je základ. Ta horší je, že moje koleno si to přes noc nerozmyslelo. Po snídani a kávě se balíme a vyrážíme po vrstevnici pokračujíce ve směru, od kterého jsme minulý den přišli. Po cestě poktáváme chatu uprostřed ničeho a kolem ní spoustu medvědích stop. A protože pořád fouká a střídavě do toh sněží, odhadujeme, že jsou ne víc než půlhodiny staré. Uvažujeme nad tím, co tak medvěd takhle uprostřed zimy (ano, už jsme si to přiznali) asi dělá vzhůru. Po pár stovkách metrů stopy potkáváme znovu, opět zhruba stejně čerstvé. Víťa má jasno, on by zdrhl a já ne. Kontruju, že já mám zase turistické hole a těma bych ho ubodal, nebo alespoň zahnal.

Pokračujeme dál a narážíme na značenou trasu, po které budeme nadále stoupat nahoru. Značená je tedy jenom v mapě, v reálu se brodíme opět po kolena sněhem – Víťa první dělá stopu, protože já sotva zvládnu jít v těch jeho. Stoupání je nekonečný a dostáváme se do husté mlhy. Pomalu se dostáváme ven z lesa a u Královy studánky nás pomalu začíná vítat optimismus. Žádné další stoupání nás nečeká a klesání už bude jenom v mírném tempu. Máme to už jenom 9 kiláků do cíle. Chyba lávky! Následující 4 kilometry jdeme traverz, který nebere konce. Sníh je hluboký, někdy se proboří a někdy ne. Každý krok je opravdu hodně náročný a každé tři mám chuť si sednout a dát si dvacet. Tahle pasáž už je opravdu na srdíčko a my se zastavujeme co chvíli a cpeme do sebe sladkosti a cukry alespoň pro pozvednutí morálky.

Přichází rozcestník a u něj začínáme klesat. Cesta už je schůdná, po chvilce zaplouváme do lesa a začíná nám být dobře. Také se dostáváme na signál, takže se kolem jedné hodiny ozýváme našim drahým, že žijeme. Nabíráme tempo jak jen moje koleno dovoluje a kolem třetí hodiny jsme zpátky v Turecké u přátel na chalupě. Sdělujeme nejintenzivnější zážitky, přebaluju svůj bágl do původního stavu, ovazuju si bolestivou nohu a začínáme si z toho dělat legraci. Jsme moc rádi, že jsme to dali celé vlastními silami a vlastně víceméně bez jakékoliv újmy. tedy alespoň fyzické, protože já konkrétně jsem si ještě měsíc potom vyčítal, jak žalostně nepřipravený a naivní jsem na takový výlet vyrazil. Inu, ponaučení pro příště.

Trasa:

Po žluté a posjezdovce Pod Líšku