Bobrůvka

22.-24. říjen 2021 

Tak jsme se dočkali. Vandr, který jsme museli v květnu odložit, si našel místo až v říjnu. Možná i naštěstí, protože počasí nám klaplo, jako na objednávku. Předpověď byla všelijaká a tak se nám složení různě míchalo, až to nakonec dopadlo tak, že jsme šli já, Oťas, Radim a z omladiny Venca, Hanes, Dan a Prokop. V sobotu se pak přidali aj Hvozdíci sr. a jr.

Protože Oslavka měla parádní odezvu, bylo jasné, že Bobrůvka – coby podobná řeka – určitě nezklame. Vyrážíme tedy dvěma auty na baterky do Předkláštěří, odkud se svezeme do místa startu busem. S posádkou jednoho auta se točíme na Rohlence zpátky, protože Oťasovi chybí taška s termoprádlem. Rezervu máme, takže nakonec se setkáváme u obecního úřadu a čekáme na bus, který za pár minut přijíždí.

V buse panuje napjatá dobrá nálada a podáváme si kanystřík s ohnivou vodou, aby nám cesta rychleji utíkala. Po půlhodince jízdy vystupujeme ve Strážku, nahazujeme batohy a hurá na místo prvního noclehu. Moc kilometrů nás nečeká, protože plánujeme spát na zřícenině hradu Mitrov. I tak ale pomalu padá slunko a chtěli bychom být v cíli ještě za světla, což se nakonec daří.

Po příchodu jsme trošku skeptičtí ohledně ohně, protože se zpočátku nedaří najít dřevo. Nakonec to chce ale jenom popojít o kousek dál nacházíme ho hromady. Kluci nanosili lavičky od druhého ohniště, Radim řádí s pilkou a já chystám a zapaluju oheň. Vytahujeme zásoby, ešusy a hrnky a vaříme, ohřívámě a opíkáme co je. Dlabanec na ohni chutná vžycky nejlíp a tentokrát tomu není jinak.

Večer se pak nese v duchu neskutečné chlapské romantiky. Sedíme, popíjíme, vtipkujeme a nad hlavou se nám otvírá hvězdná obloha, ozdobená semtam vysokým mráčkem, po které putuje měsíc, jako vesmírná žárovka. Spaní tentokráte bude na zemi, jedinej Venca sebral odvahu a vzal si hamaku, což ho ovšem ráno trochu mrzelo. Děláme pár fotek a kolem půlnoci uleháme na plachty.

Ráno nás vítá modrou oblohou posetou kýčovitými mráčky a slibuje barevný podzimní den jako z pohádky. Snídani a ranní kávu a čaj by byl hřích dělat na vařiči, takže oheň je za chvilku rozdělaný a pálíme dřevo, co zbylo z noci. Hofeci tentokrát vzali i 16 vajec, takže vajíčka, míchaná v rendlíku takhle po ránu byl luxus, těžko srovnatelný jen tak s něčím.  Jak to tak bývá, když je ráno oheň, těžko se odchází. Nikam nijak extra nespěcháme a podle motta „Kilometry radost neměří“ si děláme ještě jednu várku čaje a kávy.

Po desáté už velíme k odchodu a jdeme dolů na Podmitrov. Přicházíme na důvod ustavičného štěkotu – probíhá tam výcvik obranářských psů. Restaurace je otevřená, takže sedáme na krátké občerstvení. Během chvilky volá Hvozdík, kde jsme a že u nás cca za půhodiny bude. Doplňujeme vodu, kupujeme občerstvení a bavíme se tím, jak kolem nás co chvilku projde nějaké huňaté tele, přičemž nás majitel samozřejmě utvrzuje v tom, že je to ještě štěně.

Po příchodu Hvozdíků vyrážíme. Čeká nás nejzajímavější úsek celého vandru. Začíná to tím, že jednou špatně odbočíme, což je ale ve finále k dobru, protože se nám otvírá pohled na údolí, říčku i chatičky nad ní. Abychom mohli pokračovat, musíme ovšem sejít ze svahu divočinou zpátky na stezku. Míjíme Habří a za chvilku jsme u Mariiny studánky. Tempo máme parádní, takže nám nevadí časté zastávky na focení a kochání. A je opravdu čím.

Za chatovou oblastí za Sečanem začíná dobrodružství. Stezka strmě stoupá do svahu a ve chvilce jsme několik desítek metrů nad ní. Pěšinka akorát na jednoho turistu se na levé straně zvedá strmě vzhůru a na druhé strmě padá do říčky. Po chvilce jdeme zase v podstatě na úrovni hladiny. Přicházíme do Trenckovy rokle a velíme k většímu odpočinku. Přichází hlad a tak vytahujeme vařiče a ztenčujeme zásoby jídla. Někteří z nás jdou ještě na průzkum samotné rokle. Podivujeme se nad chatičkou, ke které je dost náročný přístup a nad tím, jak tam asi všechen ten materiál na stavbu dopravovali. Odfotím ještě vodopád samotný a pak už zpět ke skupině.

Po vydatném dlabanci vystupujeme po řetězech z rokle a pokračujeme po proudu. Po cestě se střídají parádní úseky těsně kolem vody, širokým údolíčkem, po skalách i škrábáním se po nich nahoru i dolů. Opět se zastavujeme na focení a kochání a na konci toho zážitkového úseku nás čeká odměna v podobě hospody s uzavřenou společností. Naštěstí pro nás nám to pivko a čaj dají s tím, že si sedneme venku. Po lehkém odpočinku vyrážíme najít nocoviště. 

Přicházíme na vytipovaný plácek ve Skryjích. K našemu zklamání nenacházíme žádné ohniště a upravený plácek kolem kapličky vytvoření nového vylučuje. No nic, není každý den posvícení. Vymýšlíme alternativu sednutí do přilehlé hospody a až nás vyhodí, půjdeme si tam rovnou lehnout. Před hospodou stojíme zklamaní znova – zavřeno. Nálada klesá společně s teplotou. Vracíme se na flek, vytahujeme vařiče, čelovky a pouštíme se do večeře. 

Mě to nedá a, už za tmy, dělám průzkum. Po prodírání se 200 metrů křovím nacházím opuštěnou zazimovanou chatičku a OHNIŠTĚ! Vracím se zpátky a dělím se o svůj nález s návrhem na taktický přesun. Přemlouvat nikoho nemusím. Během chvilky už sbíráme dřevo cestou na naše budoucí nocoviště. Plácků na lehnutí je tak akorát a za chvilku už praskají větvičky a plameny polykají nasbírané palivo. Obrátka o stoosmdesát, jak z filmu. 

Večer se všichni ohřívají a noc slibuje mrazivé probuzení. Z rady starších zůstávám u ohně jen já, společně s omladinou. Vykecáváme a já to balím o hodinku později. Už metr od ohně je cítit pěkný chlad, takže neváhám a lezu do spacáku. Noc je tentokráte úplně jasná a měsíc nám svítí jako ve dne. Usíná se težko, ale nakonec to přece jenom jde.

Ráno nás probouzí azurem, bezvětřím a mrazíkem. Všude kolem nás, včetně nás, je vše pod jinovatkou. Někteří se vyspali líp, někteří hůř, ale přežili jsme všichni. Do takového rána se ze zpacáku vylézá těžko, ale borci se ujali rozdělat oheň, tak to nakonec přece jenom šlo. Při balení vyklepáváme jinovatku, kosa už je vyklepaná dostatečně. Není moc proč zahálet, takže se balíme a vyrážíme dál.

Údolí před námi se pomalu rozevírá a nám se naskytuje pohled na podzimně vybarvené svahy, modrou oblohu a to všechno kontrastující s přírodou, pokrytou jinovatkou tam, kam ještě nedosáhlo slunce. Teď už nás čeká pohodový výšlap po rovince. Slunko nám svítí do tváří, po cestě postupně shazujeme vrstvy oblečení a je nám fajn. Ještě před Újezdem už jdeme jen v tričkách a košilích/mikinách. Tahám z nosu šušeň jak hrom.

Poslední úsek do Dolních Louček už je jenom za odměnu. Počasí je prvotřídní, krajina nádherně vybarvená cesta je příjemná přírodní polňačka. V Loučkách děláme pauzu a Hofeci mají na drátě tátu, který byl zrovna v Tišnově na soutěži. Za chvilku přijíždí a padá rozhodnutí, že převezeme auta sem a tady zakončíme. Sedáme na zahrádku hospody, která má pro změnu uzavřenou společnost a dáváme si alespoň čaj. Řidiči mezitím jedou pro auta. Když se vrací, sedáme do aut všichni a padá rozhodnutí na finální tradiční dlabanec v KFC, které máme po cestě.  

Výšlap se opět vyvedl na jedničku a nezkalil nám to ani mrazík. Ten byl naopak zajímavým dobrodružným zpestřením. No a já už v mezičase vymýšlím, kam vyrazíme na jaře.

-Jim-

Trasa

 Po modré ze Strážku na Mitrov

 Po červené z Mitrova až do Dolních Louček

Nášlap: 25 km