5.-7. srpen 2022
Protože Luca už se mnou byla na vandru v rámci Bahnotripů a nejen díky holkám vznikly expedice Hudromotoru, dávalo smysl vyrazit na vandr všichni společně. Plán byl jednoduchý: letní víkend někde, kde je toho hodně k vidění a není to tak náročné na pochod. Na řadu přišla moje obvyklá oťukávací lokalita a to Toulovcovy maštale, respektive jejich blízké okolí. Dává to smysl, je to krásná krajina, spousta hezkých věcí na relativně malém prostranství a hlavně je kam se schovat v nepřízni počasí. A tak jsme v pátek sednuli do auta a hurá za dobrodružstvím.
Jako startovní pozici jsme zvolili jak jinak, než verandu U Toulovce a to hned z několika důvodů. Jednak je to tradiční startovní bod, druhak předpověď na pátek hlásila nemalé deště a jako bonus jsem se domluvil s kamarádem Pepou, který bydlí nedaleko a který dojel s kytarou. Takže v plné polní jsme v pátek ušli neskutečných 400 metrů, jejichž polovinu jsem si dal dvakrát, protože jsem nechal kytaru opřenou o auto. Tento parádní výkon jsme si odměnili limonádou a pivkem a hrou v karty. K večeru jsme se jali obsadit verandu a to už byl také čas na muziku, protože přijel nejenom Pepa, ale přidal se k nám aj kuchtík z hospody. Podle plánu se spustil liják, který jsme sledovali z pohodlí a sucha verandy a byli jsme rádi, že to hlava pomazaná (jakože já) tak dobře vymyslela. Osazenstvo postupně odpadalo a tenhle pohodový večírek jsme zakončili kolem půlnoci.
Ráno nás probudil krásným čerstvým vzduchem, spali jsme jako nemluvňata. Odpočatí a plní sil jsme do sebe v rychlosti naházeli snídani, zabalili bydlení a hurá na cestu. Čeká nás toho hodně. Vyrážíme po červené kolem Džberky do první, nejzajímavější, destinace – Toulovcových maštalí. Obloha se ještě trochu mračí, ale na déšť už to nevypadá. Shazujeme batohy a hurá do té pískovcové prolézačky. Prolézáme všechny chodby a jako bonus jsme tu úplně sami. Po nějaké chvíli už máme vše projíté a je na čase se posunout dál. Slézáme po zelené dolů a pokračujeme směrem Bor u Skutče. Někde u Petrovny slyšíme hluk reprodukované muziky a tak to stříháme cestou necestou ke zdroji. Ten se ukázal být na místním koupališti, kde právě probíhala lokální obdoba lávky, přes kterou se snaží dvojice přejít s trakařem. Usedáme na chvíli a bavíme se většinou neúspěchy.
Počasí se vylepšuje, začíná se oteplovat a dokonce už vysvituje slunko. Vypadá to na krásný den. Pokračujeme z Boru po červené kolem Kazatelny a kocháme se malebnými kouty borového a smrkového lesa. Na Kupadlech děláme další zastávku. Je tu krásný vodopádek s lagunou a vůbec je to místo jak stvořené na relax. Shazujeme bágly, svačíme, fotíme a je nám setsakramentsky dobře. Máme za sebou 7 kilometrů, ale zážitků už teď požehnaně. Pokračujeme směrem ku umělé Betlémské jeskyni, vykotlané do pískovce ve formě hezkého posezení ve svahu. Pokračujeme dál do Polanky, kde zastavujeme na delší občerstvovací pauzu na zahrádce hostince.
Po ní se posunujeme dál k cíli dnešního bivaku – do Pivnické rokle. Holky trošku mrčí, že to začíná být otrava, ale slibuju jim, že když vydrží nemrčet celý den, uvidí draka. To se samozřejmě setkává s očima v sloup a někde tam vzadu je cítit vyjádření o tom, ať nejsem trapnej. Následující dva kilometry sice nejsou moc záživné, ale to se mění za rozcestníkem Pivnice, kde se kolem nás pomalu zvedají svahy rokle. Jdeme písčitým korýtkem, které naznačuje, že když zaprší, všechna voda z okolí rokle se sbírá a hrne právě tudy a nás těší, že to dnes nevidíme na vlastní oči. Po chvilce už nás zdraví dračí hlava, přesně jak jsem slíbil a děvčata vlastně nemůžou nic namítat.
Přichází čas na sběr dřeva a přípravu ohně tak, jak je tomu na tomhle místě už tradicí. Ten blafne skoro hned a chystáme si nějakou šlichtu k zahnání hladu. Máme za sebou 13 kilometrů natěžko, což je na kratičké nožičky holek vlastně tak akorát. Zbytek večera je volná zábava a když už je čas jít spát, steleme si pohodlně na písku v jeskyni. Spí se celkem dobře, protože v ní vládne úplná tma a jenom občas se ozve zašustění písku, který průběžně opadává na plachtu ze stropu.
Ráno nás vítá nádherným slunečním svitem skrze listnaté stromy a je to radost do něj vstávat. Ke snídani se podává holkám isntantní polévka, kterou si vaří samy a nemůže chybět ani kávička. Poté už balíme a plánuju opuštění rokle skrze druhou větev úskými vymletými chodbami. Po letech se tu opět objevují žebříky, nicméně o kus dál zjišťuju, že kvůli spadeným kládám a naplaveným zbytkům z polomů je průchod s dětmi víc, než rizikový. Na chvilku zavládne zklamání, ale nedá se nic dělat, třeba to klapne příště. Vracíme se tedy stejnou cestou zpět a napojujeme se na žlutou do Zderazi. Do teď byclo trochu chladno, ale to se mění jednak mírným stoupáním a druhak v momentě, kdy se dostáváme nad rokli na otevřené prostranství.
Shazujeme ze sebe, co jde a po krátké pauze už si to štrádujeme polem k další atrakci, která nás čeká v dědině. Zderaz je malebná víska a místní jsou evidentně patřičně hrdí. Není ze nouze o lidovou tvorbu v podobě dřevěných soch a podobně. Hlavní atrakcí jsou zde ale skalní obydlí, vykutaná v pískovcových skalách. Jsou běžně volně přístupná a je to opravdu zajímavost, která se hned tak někde nevidí. Pečlivě je tedy prolézáme jedno po druhém. Po prohlídce se zastavujeme na dlabanec a občerstvení ve Zderzské kavárně. Je krásně a tak je tu plno, ale naštěstí chytáme místo, které ovšem po obědě urychleně opouštíme, abychom umožnili posedět dalším návštěvníkům a zároveň mohli vyrazit dál. Holky ještě neodolaly zmrzlině, kterou ale zvládly zdlábnout po cestě.
Vracíme se po žluté do Boru, ale tentokrát pokračujeme po červené, protože na ní nás čeká poslední zajímavost. K ní docházíme velice záhy. Je to Dudychova jeskyně, do které se musí nastoupat 20 metrů velice úzkou průrvou, ve které jsou vykutané schody. Zatímco Zuzajda se tam vyškrábala jako nic, protože to je přesně její gusto, opatrnější Kaťule měla trošku bobky a nervíky, ale nakonec to dala také. Luca to vzdala předem, při pohledu nahoru s tím, že se spokojí s fotkou. Od jeskyně pokračujeme volně lesem podél červené stezky. Narážíme na pár skautů, kteří tam chystají dětem nějakou hru a já si vzpomínám na svoje skautování a tábor právě ve Zderazi, kde jsme i my hrali v těchto lesí různé stopovačky a tak.
K autu se vracíme plní zážitků a spokojení, že jsme to zvládli bez jediného zádrhelu. Tenhle vandr stál opravdu za to a my už se těšíme, co se nám zas podaří podniknout.
Z Vranic po červené na Toulovcovy maštale
Odtud po zelené a lesem nelesem do Boru u Skutče
Z Boru po červené přes Polanku do Dolan a odtud do Pivnické rokle
Druhý den z rokle po žluté přes Zderaz zpátky do Boru
Z Boru po červené přes Dudychovu jeskyni zpátky do Vranic
Nášlap: 25km
