Oslavka

8.-10. květen 2020

Už jsme si delší dobu říkali, že čas oťukávání je za námi, už víme co a jak a výbava je doplněná a že by to teda chtělo nějakej pořádnej opravdovej vandr někam dál, než jen za humna, abychom se nemohli spoléhat na Četu B. Přichází tradiční májový čas a s ním i dlouho očekávaný vandr na Oslavku. Je nás tentokráte povícero a tak ladíme logistiku a v pátek ráno vyrážíme z Rousínov DC směr Náměšť nad Oslavou.

Četa A má rekordní účast: já, Oťas, Radim, Qčko, Hvozďa, Lukáš a přespolní Peťa a Zdenál. Stavy pak doplňují odrostlejší potomci Hanes, Vašek, Očko, Honza, Prokop a jediná zástupkyně něžného pohlaví Anička. V Náměšti usedáme do stínu stromů nedaleko kruháče a ladíme logistiku. Borci odváží auta směrem putování a to tak, že jedno (s uschovanou nouzovou bečičkou piva) zhruba na pli cesty na konci Údolí strašné žízně (proč asi?) a druhé v cíli v Oslavanech.

Zbytek vyčkává v Náměšti, popíjí, ochutnává sušené maso a nedočkavě vyhlíží návrat motorizované jednotky. Po nějakém čase konečně vyrážíme směr les. Cesta Náměští je sice trochu dlouhá, ale zanedlouho už nás pohlcuje pěšinka a nám ze z dohledu ztrácí i poslední domy. O kousek dál probíhá první občerstvovací pauza. Shazujeme zbytečné oblečení a po chvilce vyrážíme směr řeka. 

První nocleh nás čeká na Zlaté podkově. Před ní ještě zdoláváme parádni traverz s pomocí řetězů a nechybí obligátní focení, aby bylo vidět, jací jsme drsňáci. Na Podkově prbíhá koupačka, část skupiny se vydává pro vodu, otestovat nové filtry. Mezi stromy rozděláváme hamaky a vzhledem k tomu, že jich je devět to působí, jako hromadné kukliště obrovsých brouků.

Děláme dobře, že kotvíme už odpoledne, protože kolem se trousí mraky dalších turistů a trampů a přijít později, museli bychom hledat jiné místo. Taháme dřevo a testujeme strunovou pilku. Oheň zakládáme jak jinak, než křesadlem a za chvíli už krásně hoří a my chystáme večeři. Likvidujeme poslední plechové zásoby a relativně brzo uleháme. Zítra nás čeká nejnáročnější část a já už osazenstvo pomale straším sobotním finále v podobě dlouhého prudšího stoupání na Velkou skálu.

Ráno jako na objednávku vytáhlo svoji nejhezčí jarní sukni a my rozděláváme oheň na ranní kafe. Všem se strašně moc chce jít dál v očekávání, co všechno uvidíme, takže se nijak moc nezdržujeme a vyrážíme po proudu řeky. Oslavka si čile teče a my ji následujeme stezkou, která je místy až na úrovni hladiny. První trošku ostřejší stoupání nás čeká pře Lamberkem. Tam také dáváme pauzu. Někteří jdou obhlédnout zříceninu, já zůstávám, protože jsem se tu potkal s kamarádem muzikantem. 

Po nějakém čase sestupujeme zpět dolů do Údolí strašné žízně. Čeká nás pochod podél řeky rozhlelješím údolím s chatkami. Závistivě sledujeme místní chataře, jak posedávají u grilování a lahváčů. Dáváme zavděk alespoň vodě. Naštěstí nás ve Skřipině čeká chytře odstavené auto se soudkem piva. Byť je teplejší, jsme rádi alespoň za to a hned je nálada zase o trošku větší. 

Po občerstvení pokračujeme dál a čeká nás další lehké nastoupání na Sedlečko a Kraví horu. Z té už je to jenom kousek na Senoradský mlýn. tam neodoláme koupačce v brodě, která je naprosto osvěžující. Pod Levnovem děláme pauzu a dělíme se na dvě skupiny. První už se nemůže dočkat vystoupaní do střízliváku na Velkou skálu, kde hodláme nocovat. Aničce slibuju, že jestli nebude spokojená s tím, co uvidí nahoře, zbytek cesty jí ponesu bágl. Druhá skupina dává za vděk otevřenému stánku s točeným pivem. Chvilku posedíme a jako správní borci nakupujeme pár plechovek pro ostatní. bereme si ještě kelímek točeného na cestu a hurá do kopce. 

Stoupání je trošku na srdíčko. Přece jen už máme něco za sebou a každá plechovka se pěkně pronese. Zdenál nám v poslední třetině pouští z mobilu nějaký válečný pochod k motivaci a vida, ještě trochu sil se přece jen našlo. Nahoře mě, k mojí úlevě (kecám, byl jsem si úplně jistej), informuje Anička, že ten baťoh si teda odnese sama. Roztahujeme hamaky kolem přístřešku a jdeme se kochat na skálu západem slunce a výhledem do údolí. 

Večerní posezení u ohně s vařením je naprosto relaxační a všichni jsou příjemně utahaní. Ani moc neponocujeme a uleháme kolem desáté. V noci spadne pár kapek a některá omladina v panice utíká pod provizorně natažené plachty. Z deště nakonec nic nebylo, takže probuzení bylo v pohodě a v suchu. Ranní káva a snídaně na ohni nemohly chybět. Jdeme se kochat ještě naposledy výhledem a na skále pozorujeme patnácticentimetrovou zelenou ještěrku. Poté už se vydáváme na poslední část štreky. 

Doplňujeme zásobu vody u technické památky studánka U Berana. Tam zjišťuju, že jsem na Velké skále nechal power banku a trošku mi to kazí den. Vymýšlím, jak se pro ni vrátit a situaci po půl hodině zachraňuje skupinka, která spala kousek od nás s tím, že ji vzali s sebou a jestli není naše. S vděčností jim službu oplácím zbytkem slivovice a je zase dobře. 

Od studánky už nás čeká jen posledni dobrodružnější kousek u splavu a pak už Oslavany. Do nich přicházíme tak akorát. Na náměstí se občerstvujeme u hladovýho okna a motorizovaná jednotka jede pro auta. Po necelé hodince už jsme všichni naskládaní ve vozech a míříme domů. Potomci si vydupali ještě zastávku v KFC – právem za odměnu. A to bylo dobře, zachytili jsme totiž na benzině parádní Camaro 68 a chlapík byl sdílný při našem vyptávání. Nakonec odjel s tím, že nám udělal radost a hezky ten osmiválec vytočil.

Tenhle vandr byl naprosto bezkonkurenční, jak to jen Oslavka umí. Všichni si to užili naplno a budou z toho těžit ještě setsakramentsky dlouho.

-Jim-

Trasa

 Z Náměště po červené až na Senoradský mlýn

 Ze Senoradského mlýnu po žluté až do Oslavan

Nášlap: 27 km