Toulovcovy Maštale I
19.-21. říjen 2018
Od prvního výšlapu uplnul skoro rok a půl a my zase jednou u pivka vymýšlíme, že by to chtělo něco podniknout. Byla to dlouhá doba a protože jsme to na jaře ani v létě z mnoha důvodů nedali, snažíme se to na podzim dohnat. S dětma to tentokrát nedopadne, protože nacházíme termín narychlo a jsme rádi, že vůbec něco klapne.
Dělá se krásné babí léto a osádka expedičního Superba ve složení Oťas – řidič, Radim – navigátor a já – entertainer, se kochá podzimní krásou už po cestě do Vranic. Po cestě se živíme sušeným masem, posloucháme muziku a já kluky nenápadně lakuju na to, co všechno nás čeká.
Přijíždíme do Vranic a odhodlaně se šněrujeme na první část cesty, a to konkrétně celých 393 metrů z parkoviště dolů do hospody. Tam je v plánu počkat na Píga, kterej se jen tak mimochodem ozval, jestli se někam nechystám a že by se přidal. Pígo jede hromadnou dopravou z Prahy a tak se nám hodí, že na něj musíme počkat.
V hospodě nás čeká příjemné překvapení v podobě skvadry z různých koutů, která má kytary, basu a dokonce saxofon. Odhodlaně k nim přisedáme a po prvním pivku už probíhá družba. Já mám už týden zrasovaný malíček na akordové ruce, který opravdu hodně bolí. Po třetím škopku mi to ale nedá a půjčuju si kytaru a i přes bolest přece jenom pár válů dávám. Je jasné, že se tu nezdržíme jen do Pígova příchodu.
Po blíže nespecifikovaném čase, stráveném muzikou a legrací na Verandě se schyluje k našemu odchodu na kemp Helma. Je vzdálený asi 1,5 kiláku a zajímavé je na něm to, že se po tmě hledá opravdu blbě. Je totiž v příkrém svahu pod převisem a přístup ze spoda k němu obnáší překonání balvanů, padlých kmenů a celkově ne úplně dlážděnou cestu – což dokládá i historická tabulka s veršovaným příběhem o tom, jak si tam onehdá našinec zlomil nohu.
Tady bych se chvíli pozastavil nad Pígovou lehkou indispozicí, spočívající v ne uplně fungujícím těle po mrtvici a tudíž nutnosti využití berlí k chůzi. Ono totiž, když se Pígo ozval a souhlasil s tím, že půjde na Maštale s námi, předpokládal jsem (chybně), že ví, do čeho jde a má to v berlích.
Došli jsme tedy po turistické stezce pod místo přibližné polohy kempu. Shodil jsem batoh a jal se s čelovkou hledat lokaci. Po chvilce jsem kemp našel a pomocí sofistikovaného systému komunikace s kluky dole (řvaní) a označení lokace světýlkem (tak aby bylo vidět zdola), jsem seběhl zpátky. Tady začala ta legrace, protože Pígo pochopil, že tohle sám nedá. Nacvičili jsme tedy evakuaci zraněného a po úporných 20 minutách jsme dosáhli našeho cíle v kompletní sestavě bez vedlejších ztrát.
Večerní posezení u ohně bylo velikou odměnou a taktéž ranní vstávání do barevného podzimu bylo naprosto luxusní. U kávy na ohni jsme přemýšleli nad tím, jak se postavit ke zdolání následujících kót. Čekal nás přechod do Pivnické rokle, kterýžto se nám ale krapet zkomplikoval zkušenostmi z předchozí noci. Slovo dalo slovo a řekli jsme si, že kilometry se radost neměří. Obešli jsme tedy Maštale a vrátili se do Vranic k autu. Do cesty se nám sice opět postavila hospoda, ale vzhledem k plánům a ohleduplnosti k řidiči jsme se zdrželi jen krátce.
Sedáme do auta a přejíždíme do Zderazi, odkud to budeme mít do rokle už jen kousek. Trošku se nám chmuří počasí, ale není to nic hrozného. Vyhledáváme jediný otevřený podnik – kavárnu a usedáme k točenému pivku, probrat následující plán. Přečkáváme jediný deštík a po chvíli už vyrážíme směr Pivnická rokle. Nálada je nepovinná a jde se krásně. Přicházíme do severního ústí rokle a po pár minutách už nás obepínají pískovcové stěny, jako z jiného světa.
Na ohni vaříme večeři, moudře hovoříme a vstřebáváme zážitky z uplynulých hodin. Je nám moc dobře, rokli máme jenom pro sebe a všude vládne podzimní klid. Za tmy bereme foťák a při měsíčním světle děláme fotky, které se tváří jako ze dne. Vůbec nám nevadí taktický přesun vozidlem, protože máme alespoň dostatek sil na rozjímání.
Ráno nás budí opravdu parádní barevnou scenerií a povislé kořeny nad námi evokují džungli, ve které by se klidně mohl prohánět mimozemšťan s pokročilou maskovací technologií, lovící partu ostřílených zelených baretů. Po ranní kávě celkem neochotně opouštíme plac a míříme do východní větve rokle. Výstup z rokle proláklinou z důvodu zatarasení nepřichází v úvahu a tak se stejnou cestou vracíme do Zderazi.
Ani se nám nechce věřit, že už je neděle. Píga hážeme na nejbližší vlak a pak už uháníme směr Rousínov DC. Po cestě rozjímáme a já v roli entertainera chlapce seznamuju s kapelou Snarky Puppy, která jede na plný kule, aby přehlušila splín z návratu do civilizace.
Jestliže první expedice dala vědět, že tohle rozhodně musíme zopáknout, tahle druhá to nejen potvrdila, ale byla předzvěstí, že se spolu nebudeme bát vydat kamkoliv.
-Jim-
Trasa
Z Vranic na kemp Helma
Druhý den z Helmy po modré a zelené do Maštalí
Z Maštalí po červené zpět do Vranic a odtud autem do Zderazi
Ze Zderazi po žluté do Pivnické rokle a druhý den zpátky
Nášlap: 11 km